Román Novel
Pod kůží Under the Skin
VI.
Šel jsem za ním jako ve snu.
Nevěděl jsem, kam jdeme.
Jen jsem ho následoval.
Procházeli jsme kolem vánočních stánků.
Vzduch voněl po skořici, pomerančích a něčem sladkém, co jsem neznal.
Adam se zastavil.
„Dva punče, prosím.“
Prodavač postavil na pult dva papírové kelímky.
Adam jeden vzal.
Natáhl ho ke mně.
Sáhl jsem po něm oběma rukama.
Jednou jsem uchopil kelímek.
Druhou...
...jsem položil přes jeho ruku.
Adam jen lehce povytáhl obočí.
Nic neřekl.
Pomalu uvolnil prsty.
Přitáhl jsem si kelímek k obličeji.
Voněl.
Po pomeranči.
Po skořici.
Po zimě.
Zavřel jsem oči.
Zhluboka se nadechl.
„Dobrý?“
Otevřel jsem oči.
Adam se usmíval.
Trochu jsem se začervenal.
„Já...“
Sklopil jsem pohled ke kelímku.
„Nikdy jsem punč nepil.“
Vyšli jsme z tržiště.
Lidé pomalu ubývali.
Hudba zůstávala za námi.
„Není to daleko,“ řekl Adam.
„Jestli ti nevadí jít chvíli pěšky.“
Přikývl jsem.
„To je fajn.“
Šli jsme vedle sebe.
Mlčky.
Občas jsme se napili punče.
Hřál mě do dlaní.
I do tváří.
Chodník se leskl.
Udělalo se náledí.
Najednou mi podjela noha.
„Pozor.“
Nestihl jsem zareagovat.
Adam mě zachytil kolem ramen.
Punč se jen lehce přelil přes okraj kelímku.
Zůstal jsem stát.
Srdce mi bušilo.
„Dobrý?“
Přikývl jsem.
„Jo.“
Usmál se.
„Tak pojď.“
Vyrazili jsme dál.
Až po několika krocích jsem si uvědomil...
...že jeho ruka pořád leží na mém rameni.
Neřekl jsem nic.
A on taky ne.
Jen jsme šli dál.
Došli jsme k nenápadné hospodě na rohu.
Z oken se linulo teplé světlo.
Adam otevřel dveře.
Přidržel mi je.
Vešel první.
Udělal dva kroky.
Pak se ohlédl.
Jen krátce.
Jako by se chtěl ujistit, že jsem za ním.
Naše pohledy se setkaly.
Lehce kývl hlavou.
Pojď.
Nadechl jsem se a vešel dovnitř.
Uvnitř bylo teplo.
Vůně piva.
Dřeva.
A smaženého sýra.
V zadní části hospody seděli tři kluci.
Jeden z nich zamával.
„Adame!“
Adam se usmál.
„Čau.“
Došel ke stolu.
Já zůstal stát půl kroku za ním.
Skoro jsem se schovával za jeho zády.
Adam se pousmál.
„Vzal jsem Eliase s sebou.“
Na okamžik bylo ticho.
Pak jeden z kluků vykulil oči.
„Ty jo... fakt přišel.“
Druhý se rozesmál.
„To je super!“
Adam se ke mně pootočil.
„Eliasi...“
Ukázal na prvního.
„Tohle je Matěj.“
Pak na druhého.
„Filip.“
„A Kuba.“
„Kluci... Elias.“
Jen jsem nesměle kývl hlavou.
„Ahoj.“
Udělali mi místo na lavici.
Posadil jsem se.
Adam si sedl naproti mně.
Adam se na mě krátce usmál.
Kluci se mezi sebou pustili do hovoru.
O škole.
O nějakém zápočtu.
O učiteli, kterého jsem neznal.
Jen jsem poslouchal.
Neměl jsem co říct.
Po chvíli se téma změnilo.
„Tak co, ještě hrajete Build the State?“
„Pořád.“
„Já myslel, že už jsi s tím seknul.“
„To říkám po každé aktualizaci.“
Všichni se zasmáli.
„A stejně se druhý den přihlásíš.“
„No jo...“
„Počkej,“ podíval se Filip na mě. „Ty to taky hraješ?“
Přikývl jsem.
„Už dlouho.“
„Tak to je dobrý!“
„Jaký mapy hraješ?“
Chvíli jsem na něj koukal.
Pak jsem odpověděl.
„Spíš menší. Baví mě stavět všechno pomalu.“
„Fakt? Já jedu vždycky co největší.“
„To bych nezvládl.“
Ani jsem si nevšiml, že se usmívám.
Najednou jsme se bavili všichni.
O hrách.
O mapách.
O tom, kolikrát kdo začínal znovu.
Na chvíli jsem zapomněl, že sedím mezi lidmi.
Přišel číšník.
„Co vám přinesu?“
Adam ani nevzal do ruky nápojový lístek.
„Jedno pivo.“
Krátce se odmlčel.
„A dvojku bílého.“
Pak pokračoval v rozhovoru, jako by se nic nestalo.
Podíval jsem se na něj.
Až po chvíli mi došlo...
...že si to zapamatoval.
Usmál jsem se.
Ani nevím, jak dlouho jsme tam seděli.
Smáli jsme se.
Hádali se kvůli nějaké hlouposti ve hře.
Někdo objednal další pivo.
Já dopil druhou sklenku vína.
Když jsem se podíval na hodiny nad barem, ztuhl jsem.
„Sakra.“
Všichni se na mě podívali.
„Co je?“
Vytáhl jsem telefon.
Poslední autobus.
Ujel.
Chvíli jsem mlčky zíral na displej.
„Asi půjdu na zastávku.“
„Noční jede až za hodinu,“ řekl Filip.
Přikývl jsem.
„To počkám.“
Matěj se rozesmál.
„Prosím tě, neblázni.“
„Bydlíme odsud dvě ulice,“ přidal se Kuba.
„Přespíš u nás.“
Zvedl jsem hlavu.
„To nejde.“
„Proč by nešlo?“ pokrčil rameny Matěj.
„Máme místa dost.“
Mlčel jsem.
Podíval jsem se na Adama.
Jen se na mě díval.
Klidně.
Jako celý večer.
Lehce se usmál.
„Jestli chceš.“
Nic víc.
Žádné přemlouvání.
Žádné přesvědčování.
Jen možnost.
Sklopil jsem oči.
Přemýšlel jsem.
Ještě před týdnem bych odešel.
Klidně bych hodinu mrzl na zastávce.
Jen abych nemusel být mezi lidmi.
Zhluboka jsem se nadechl.
„Dobře.“
To jediné slovo ze mě vyšlo dřív...
...než jsem si stihl rozmyslet proč.
VI.
I followed him as if in a dream.
I had no idea where we were going.
I simply followed.
We walked past the Christmas market stalls.
The air smelled of cinnamon, oranges, and something sweet I couldn't name.
Adam stopped.
“Two mulled punches, please.”
The vendor placed two paper cups on the counter.
Adam picked one up.
He held it out to me.
I reached for it with both hands.
One hand took the cup.
The other...
...rested on top of his.
Adam only raised an eyebrow slightly.
He didn't say a word.
Slowly, he let go.
I pulled the cup close to my face.
It smelled...
Of oranges.
Of cinnamon.
Of winter.
I closed my eyes.
Took a deep breath.
“Good?”
I opened my eyes.
Adam was smiling.
I felt my cheeks grow warm.
“I've...”
I lowered my eyes to the cup.
“I've never had mulled punch before.”
We left the market behind.
The crowds slowly disappeared.
The music faded into the distance.
“It's not far,” Adam said.
“If you don't mind walking for a bit.”
I nodded.
“I don't mind.”
We walked side by side.
In silence.
Every now and then, we took a sip of our punch.
It warmed my hands.
And my face.
The pavement glistened.
Everything had frozen over.
Suddenly my foot slipped.
“Careful.”
I didn't have time to react.
Adam caught me by the shoulders.
A little punch spilled over the rim.
I froze.
My heart was pounding.
“You okay?”
I nodded.
“Yeah.”
He smiled.
“Come on.”
We kept walking.
Only after a few steps did I realize...
...that his arm was still resting around my shoulders.
I didn't say anything.
Neither did he.
We simply kept walking.
We stopped in front of a small pub on the corner.
Warm light spilled from its windows.
Adam opened the door.
He held it for me.
Stepped inside first.
Took a couple of steps.
Then looked back.
Just briefly.
As if making sure I was still behind him.
Our eyes met.
He gave a small nod.
Come on.
I took a breath and walked in.
It was warm inside.
The smell of beer.
Wood.
And fried cheese.
Three guys were sitting at a table in the back.
One of them waved.
“Adam!”
Adam smiled.
“Hey.”
He walked over.
I stayed half a step behind him.
Almost hiding behind his back.
Adam smiled.
“I brought Elias with me.”
For a brief moment, nobody spoke.
Then one of them opened his eyes wide.
“No way... he actually came.”
Another burst out laughing.
“That's awesome!”
Adam turned slightly toward me.
“Elias...”
He pointed at the first guy.
“This is Matěj.”
Then the second.
“Filip.”
“And Kuba.”
“Guys... Elias.”
I gave a shy nod.
“Hi.”
They made room for me on the bench.
I sat down.
Adam took the seat across from me.
He gave me a quick smile.
The conversation immediately drifted toward university.
Exams.
Professors I didn't know.
I simply listened.
I had nothing to add.
After a while, the subject changed.
“So... are you guys still playing Build the State?”
“Of course.”
“I thought you'd finally quit.”
“I say that after every update.”
Everyone laughed.
“And yet you're back the next day.”
“Yeah...”
“Wait,” Filip looked at me. “You play too?”
I nodded.
“For quite a while.”
“That's great!”
“What kind of maps do you play?”
I looked at him for a moment.
Then answered.
“Mostly smaller ones. I like building things slowly.”
“Really? I always go for the biggest maps.”
“I'd never manage that.”
I didn't even notice I was smiling.
Before I knew it, we were all talking.
About games.
About maps.
About how many times we'd all started over.
For a little while, I forgot I was surrounded by people.
A waiter came over.
“What can I get you?”
Adam didn't even pick up the menu.
“One beer.”
He paused briefly.
“And a small glass of white wine.”
Then he went right back to the conversation.
I looked at him.
Only after a moment did it hit me...
...he remembered.
I smiled.
I have no idea how long we stayed.
We laughed.
Argued over something stupid in the game.
Someone ordered another beer.
I finished my second glass of wine.
When I looked at the clock above the bar, I froze.
“Damn.”
Everyone looked at me.
“What's wrong?”
I pulled out my phone.
The last bus.
Gone.
I stared at the screen in silence.
“I'll just wait for the night bus.”
“It doesn't come for another hour,” Filip said.
I nodded.
“I'll wait.”
Matěj laughed.
“Don't be ridiculous.”
“We live two streets from here,” Kuba added.
“Just stay at our place.”
I looked up.
“I can't.”
“Why not?” Matěj shrugged.
“We've got plenty of room.”
I stayed silent.
I looked at Adam.
He was already looking at me.
Calmly.
Just like all evening.
He smiled.
“If you want.”
Nothing more.
No convincing.
No pressure.
Just a choice.
I lowered my eyes.
I thought about it.
A week ago, I would have left.
I would have stood freezing at the bus stop for an hour.
Just to avoid being around people.
I took a deep breath.
“Okay.”
That single word left my mouth...
...before I had the chance to ask myself why.
Děkuju, že jsi dočetl(a) až sem.
Jestli máš chuť, budu moc ráda, když se se mnou podělíš o svůj dojem.
Nemusíš psát recenzi. Stačí pár vět.
Podělit se o svůj dojemThank you for reading this far.
If you'd like, I'd love to hear your thoughts.
No need to write a review. A few sentences are more than enough.
Share your thoughts