Román Novel
Pod kůží Under the Skin
V.
Probudil jsem se s pocitem, že se nic nezměnilo.
Vlastně jo — ticho bylo hlasitější.
Celý víkend se neozval.
Ani zpráva.
Ani smajlík.
Ticho, které se dalo krájet.
Přesně, jak jsem čekal.
V práci jsem dělal všechno, co bylo potřeba, ale jen napůl.
Kirstin něco říkala, smála se, ukazovala mi fotky z víkendu.
Přikývl jsem.
Nepamatuju si, na co.
V hlavě mi pořád běžela jedna věta:
Bylo to fajn. Ale nic to neznamená.
Když telefon zavibroval, málem jsem ho nechal spadnout.
Už jedu zpátky od rodičů. Budeš dnes večer u banky? V sedm?
Chvíli jsem na obrazovku jen zíral.
Napsal jsem:
Dobře.
A pak jsem se proklínal.
Cesta do města mi utekla.
Stál jsem tam dřív než posledně.
Sluchátka v uších.
Hlava sklopená.
Sníh křupal pod nohama, světla aut se rozmazávala na mokrém asfaltu.
Kdyby teď nepřišel, ani by mě to nepřekvapilo.
Jen by to zapadlo do rytmu.
„Eliasi!“
Zachvěl jsem se.
Zvedl jsem hlavu, ale neslyšel jsem.
Adam se přikrčil, aby mi viděl do očí.
Leknul jsem se.
Usmál se.
„Pojď, musíme chytit autobus!“
„Cože?“
„Pojď!“
Chytl mě za rukáv.
A já se nechal.
Běželi jsme ulicí.
Dech v mracích páry.
Smích někde za námi.
V autobuse jsme padli na sedadla.
„Vezmu tě na trhy,“ řekl mezi dechy.
„Na co?“
„Uvidíš.“
Trhy.
Lidi.
Hluk.
Všechno, co nesnáším.
A přesto jsem šel.
Nějakým způsobem mě jeho klid držel nad hladinou.
Už z dálky blikala světla a vzduch byl nasycený vůní skořice a cukru.
Hudba z repráků se mísila s hlukem lidí, s tlumeným smíchem, s cinkáním hrnků o sebe.
Bylo to jako vejít do jiného světa — hlučného, barevného, až příliš živého.
Zůstal jsem stát.
Cítil jsem, jak se mi srdce rozběhlo.
Tolik lidí.
Adam se otočil.
Všiml si, že jsem se zastavil.
„Jsi v pohodě?“
„Jo,“ zalhal jsem.
„V klidu, nikam nespěcháme.“
To mě překvapilo.
Nešel dál.
Počkal.
Jen tam stál a díval se na světla, jako by mu to bylo úplně přirozené.
Pomalu jsem se pohnul.
Udělal krok.
Pak druhý.
Lidé kolem se smáli, drželi se za ruce, jedli něco z papírových tácků.
Všude kolem vůně.
Vanilka.
Svařák.
Pražené mandle.
Z repráku zněly tiché housle.
Mezi nimi občas výkřik dětí.
Adam šel těsně přede mnou.
Občas se ohlédl, aby se ujistil, že jsem za ním.
Když se mezi námi někdo prodral, natáhl ke mně ruku.
Dotkl se mě jen lehce.
Nad zápěstím.
Ten dotek byl krátký.
Ale ve mně zůstal mnohem déle.
U jednoho stánku prodávali ručně dělané svíčky.
Stovky plamínků v malých skleničkách se třepotaly v průvanu.
Zastavil jsem se.
Na chvíli jsem zapomněl dýchat.
Svíčky voněly po jehličí, pomeranči a čokoládě.
Světlo se odráželo Adamovi ve vlasech.
Cítil jsem klid.
Krátký.
Křehký.
Ale skutečný.
Pak jsem zaslechl zvuk bruslí.
Na kluzišti pod lampami kroužili lidé, smáli se, padali a zase vstávali.
Dítě, které spadlo, se rozesmálo tak hlasitě, že se smála celá skupina kolem.
A já…
se usmál taky.
Nechtěně.
Pomalu.
Jako když se po dlouhé zimě vrátí slunce.
Když jsem se otočil, Adam se na mě díval.
Přímo.
Ale klidně.
V očích měl světlo těch lamp.
A v koutcích úsměv.
Neřekl nic.
Stáli jsme tam ještě chvíli.
Hudba z kluziště se rozplývala do ticha.
Lampy házely na led měkké odlesky.
Byl to zvláštní klid uprostřed davu.
Jako by se všechno na okamžik zastavilo.
Pak Adamovi zazvonil telefon.
Zachvěl se.
Vytáhl ho z kapsy.
„Jo?“
Zněl uvolněně.
Skoro rozesmátě.
„Jasně, jsem ve městě… cože? Teď?“
Podíval se na mě.
Na chvíli se mu v očích mihl stín váhání.
„Jo, za chvíli tam jsem.“
Zavěsil a trochu rozpačitě se zasmál.
„Kamarádi… jsou v hospodě. Řekl jsem jim, že možná přijdu.“
„Mhm.“
Snažil jsem se, aby to znělo nezúčastněně.
„Já stejně musím na autobus.“
Adam přikývl.
„Nechtěl jsem tě tahat z domova, jen…“
„Vím.“
Zvedl ke mně pohled.
„Díky, že jsi přišel.“
Kývl jsem.
„Jo. Taky díky.“
Pár vteřin ticha.
Dav se nám vyhýbal, jako by kolem nás bylo prázdné místo.
Cítil jsem, že bych měl něco říct.
Ale všechno, co mě napadlo, bylo buď příliš…
Nebo málo.
„Tak… dobrou,“ řekl nakonec Adam.
„Dobrou.“
Otočil jsem se první.
Ruce v kapsách.
Hlava dolů.
Kroky se ztrácely v šumění lidí.
V hudbě.
V dechu města.
Sníh padal tiše.
A já měl pocit, že za mnou zůstává stopa, kterou někdo ještě chvíli sleduje.
Ale neohlédl jsem se.
Sotva jsem ušel několik kroků, ucítil jsem cizí ruku na rameni.
Prudce jsem sebou trhl.
Adam.
Díval se na mě.
Jako by ještě něco nestihl říct.
Chvíli mlčel.
Pak tiše vydechl.
„Nechoď.“
Dívali jsme se na sebe.
Sklopil jsem oči.
„Pojď se mnou.“
Neodpověděl jsem.
Nedokázal jsem se na něj podívat.
Pořád mě držel lehce za rameno.
Pak jeho ruka pomalu sklouzla k mému zápěstí.
Nechytil mě.
Jen se mě dotkla.
Jemně mě vybídl.
Zvedl jsem k němu oči.
A nechal jsem se vést.
V.
I woke with the feeling that nothing had changed.
Actually, something had—the silence was louder.
He hadn’t contacted me all weekend.
Not a message.
Not even a smiley face.
Silence thick enough to cut.
Exactly what I had expected.
At work, I did everything that needed doing, but only halfway.
Kirstin was saying something, laughing, showing me photos from the weekend.
I nodded.
I don’t remember what at.
One sentence kept running through my head:
It was nice. But it didn’t mean anything.
When my phone vibrated, I nearly dropped it.
I’m on my way back from my parents’. Will you be by the bank tonight? Seven?
For a while, I just stared at the screen.
I typed:
Okay.
Then I cursed myself for it.
The journey into town passed in a blur.
I got there earlier than last time.
Earphones in.
Head down.
Snow crunched beneath my feet, car lights smearing across the wet asphalt.
If he didn’t come now, it wouldn’t even surprise me.
It would simply fit the pattern.
“Elias!”
I flinched.
I lifted my head, but I hadn’t heard him.
Adam crouched slightly so he could look into my eyes.
He startled me.
He smiled.
“Come on, we have to catch the bus!”
“What?”
“Come on!”
He caught me by the sleeve.
And I let him.
We ran down the street.
Our breath in clouds of steam.
Laughter somewhere behind us.
On the bus, we dropped into our seats.
“I’m taking you to the market,” he said between breaths.
“To what?”
“You’ll see.”
A market.
People.
Noise.
Everything I hate.
And still, I went.
Somehow, his calm kept my head above water.
Lights were already flashing in the distance, and the air was saturated with the scent of cinnamon and sugar.
Music from the speakers mixed with the noise of the crowd, muted laughter, mugs clinking together.
It was like stepping into another world—loud, colourful, far too alive.
I stopped.
I felt my heart begin to race.
So many people.
Adam turned around.
He noticed I had stopped.
“Are you okay?”
“Yeah,” I lied.
“It’s fine. We’re not in a hurry.”
That surprised me.
He didn’t keep walking.
He waited.
He simply stood there, looking at the lights as though it were the most natural thing in the world.
Slowly, I moved.
One step.
Then another.
People around us laughed, held hands, ate things from paper trays.
Scents everywhere.
Vanilla.
Mulled wine.
Roasted almonds.
Soft violins played through the speakers.
Every now and then, a child’s shout cut through them.
Adam walked just ahead of me.
He kept glancing back to make sure I was still behind him.
When someone pushed between us, he reached out toward me.
He touched me only lightly.
Just above the wrist.
The touch was brief.
But it stayed with me much longer.
One stall sold handmade candles.
Hundreds of tiny flames flickered in glass jars in the draught.
I stopped.
For a moment, I forgot to breathe.
The candles smelled of pine needles, orange and chocolate.
Their light caught in Adam’s hair.
I felt calm.
Brief.
Fragile.
But real.
Then I heard the scrape of skates.
People circled the rink beneath the lamps, laughing, falling and getting up again.
A child who had fallen laughed so loudly that the whole group around them began laughing too.
And I…
smiled as well.
Without meaning to.
Slowly.
Like the sun returning after a long winter.
When I turned, Adam was watching me.
Directly.
But calmly.
The light from the lamps was in his eyes.
And a smile rested at the corners of his mouth.
He said nothing.
We stood there for a while longer.
The music from the rink dissolved into the silence.
The lamps cast soft reflections across the ice.
It was a strange calm in the middle of the crowd.
As though everything had stopped for a moment.
Then Adam’s phone rang.
He flinched.
He pulled it from his pocket.
“Yeah?”
He sounded relaxed.
Almost amused.
“Sure, I’m in town… what? Now?”
He looked at me.
For a moment, a shadow of hesitation crossed his eyes.
“Yeah, I’ll be there soon.”
He hung up and laughed a little awkwardly.
“My friends… they’re at the pub. I told them I might come.”
“Mhm.”
I tried to make it sound indifferent.
“I have to catch my bus anyway.”
Adam nodded.
“I didn’t mean to drag you out of the house, I just…”
“I know.”
He looked up at me.
“Thanks for coming.”
I nodded.
“Yeah. Thanks too.”
A few seconds of silence.
The crowd moved around us as though there were an empty space where we stood.
I felt I should say something.
But everything that came to mind was either too much…
Or too little.
“Well… goodnight,” Adam said at last.
“Goodnight.”
I turned away first.
Hands in my pockets.
Head down.
My footsteps disappeared into the murmur of the crowd.
Into the music.
Into the breath of the city.
Snow fell quietly.
And I had the feeling I was leaving a trail behind me that someone kept watching for a while.
But I didn’t look back.
I had barely taken a few steps when I felt someone’s hand on my shoulder.
I jerked sharply.
Adam.
He was looking at me.
As though there were still something he hadn’t managed to say.
For a moment, he was silent.
Then he breathed out softly.
“Don’t go.”
We looked at each other.
I lowered my eyes.
“Come with me.”
I didn’t answer.
I couldn’t look at him.
His hand still rested lightly on my shoulder.
Then it slowly slid down to my wrist.
He didn’t grab me.
He only touched me.
A gentle invitation.
I raised my eyes to his.
And let him lead me.
Děkuju, že jsi dočetl(a) až sem.
Jestli máš chuť, budu moc ráda, když se se mnou podělíš o svůj dojem.
Nemusíš psát recenzi. Stačí pár vět.
Podělit se o svůj dojemThank you for reading this far.
If you'd like, I'd love to hear your thoughts.
No need to write a review. A few sentences are more than enough.
Share your thoughts