RománNovel
Pod kůžíUnder the Skin
IV.
Odložil jsem telefon na noční stolek.
Stál jsem uprostřed pokoje a nevěděl, co dělat.
Sundal jsem si mikinu.
Nechal ji spadnout na podlahu.
A pak jsem se prostě sesunul na postel.
Tělo se mi chvělo.
Zimou?
Nervy?
Nevím.
Zavřel jsem oči.
Hlavou mi znovu běžel celý večer.
Jeho úsměv.
Pusa na tvář.
Jeho hlas.
Znovu.
A znovu.
Pak ticho.
Nový pocit.
Cizí.
Zmatení?
Nedůvěra?
Nebo...
Usmál jsem se.
Jen trochu.
A hned mě to vyděsilo.
Co se to děje?
Telefon zavibroval.
Bylo to jen tak tak, ale stihl jsem to :) Doufám, že to nebylo naposledy, co jsme se viděli. Co plánuješ o víkendu?
Chvíli jsem na tu zprávu jen koukal.
Prsty se mi lehce třásly.
Zůstávám doma.
Napsal jsem ještě:
Asi budu…
A větu nedokončil.
Po chvíli přišla odpověď.
Já jedu k rodičům.
Zavřel jsem oči.
V hrudi mě něco píchlo.
Smutek.
Překvapilo mě to.
Vždyť to bylo jasné.
Co jsem si vlastně namlouval?
Jenže místo úlevy přišlo ticho.
Ticho, které bolelo.
IV.
Probudil jsem se dřív než budík.
Ticho. Jen tlumené hučení topení a světlo z ulice, které kreslilo na zeď pruhy.
Hlava těžká, ale ne z únavy. Spíš z myšlenek, které nechtěly zmizet.
Ležel jsem a díval se na strop.
Včerejšek.
Bylo to fajn?
Telefon vibroval na nočním stolku.
Dobré ráno. Doufám, že jsi v pořádku. Díky za včerejšek :)
Díky?
V pořádku?
Zavřel jsem oči.
Jsem cokoliv, jen ne „v pořádku“.
Odpověděl jsem až po několika hodinách. Při cestě ze školy.
Jo. Jasně.
Kirstin mě přivítala úsměvem, který mi lezl na nervy.
„Můžu s tebou mluvit?“
Zvedl jsem hlavu od počítače. „Mluvíš.“
Usmála se, ale hned zvážněla. „Ne, vážně. Jen chci říct… promiň.“
Mlčel jsem.
„To s tou zprávou. Neměla jsem ti do toho lézt.“
Pokrčil jsem rameny. „Stejně bys to udělala.“
„Možná,“ přiznala.
„Vypadáš občas, jako bys čekal, že se ti všichni chtějí ublížit.
Já jen… chtěla jsem ti ukázat, že ne všichni jsou jako tvoje babička.“
Ztuhl jsem.
„Nevíš, o čem mluvíš,“ řekl jsem tiše.
„Víš.“
Odmlčela se a pak dodala: „Ne každý, kdo se o tebe zajímá, tě chce zranit.“
Otočila se a šla k foťáku.
Zůstal jsem sedět.
Ruce se mi třásly.
Ne všichni jsou jako tvoje babička.
Ta věta zůstala viset ve vzduchu dlouho po tom, co z místnosti odešla.
A já poprvé pocítil něco, co nebyl strach.
Možná jen zmatek. Ale jiný.
Domů jsem šel pomalu.
Venku mrzlo, vzduch byl ostrý.
Ne všichni jsou jako tvoje babička.
Věta se mi pořád vracela.
Jako ozvěna, kterou nejde vypnout.
Odemkl jsem dveře bytu, kabát pověsil, aniž bych rozsvítil.
Ticho.
Udělal jsem si čaj.
Seděl jsem u stolu a čekal, že se stane něco, co mě vrátí do starých kolejí.
Ale nic nepřišlo.
Pozoroval jsem páru vycházející z horkého čaje. Chtěl jsem se vypařit stejně, jako ona. Abych byl neviditelný.
Pustil jsem počítač. Měl jsem spoustu práce do školy na pondělí.
Telefon zavibroval. Přišla mi fotka od Adama. Fotka piva. Proč mi posílá fotku? Proč mě?
Pátek.
Zavřel jsem oči.
Nevěděl jsem, co na to říct.
Nevěděl jsem, jestli mám vůbec odpovídat.
Nakonec jsem jen telefon otočil displejem dolů.
Čaj v hrnku už dávno vychladl.
Venku začalo sněžit.
IV.
I set my phone down on the nightstand.
I stood in the middle of the room, not knowing what to do.
I took off my jacket.
Let it fall to the floor.
Then I simply collapsed onto the bed.
My body was trembling.
From the cold?
Nerves?
I didn’t know.
I closed my eyes.
The whole evening played through my mind again.
His smile.
The kiss on my cheek.
His voice.
Again.
And again.
Then silence.
A new feeling.
Foreign.
Confusion?
Distrust?
Or...
I smiled.
Only a little.
And it frightened me immediately.
What is happening?
My phone vibrated.
I barely made it, but I did :) I hope that wasn’t the last time we saw each other. What are you doing this weekend?
For a while, I just stared at the message.
My fingers trembled slightly.
I’m staying home.
I typed something else:
I’ll probably…
And didn’t finish the sentence.
After a moment, his reply came.
I’m going to my parents’ place.
I closed my eyes.
Something stabbed inside my chest.
Sadness.
It surprised me.
It had been obvious.
What had I been imagining?
But instead of relief, there was silence.
Silence that hurt.
IV.
I woke before the alarm.
Silence. Only the muffled hum of the heating and the streetlight drawing stripes across the wall.
My head felt heavy, but not from exhaustion. More from the thoughts that refused to disappear.
I lay there, staring at the ceiling.
Yesterday.
Had it been nice?
My phone vibrated on the nightstand.
Good morning. I hope you’re okay. Thanks for yesterday :)
Thanks?
Okay?
I closed my eyes.
I’m anything but “okay.”
I didn’t reply until several hours later, on my way back from school.
Yeah. Sure.
Kirstin greeted me with a smile that got on my nerves.
“Can I talk to you?”
I looked up from the computer. “You are talking.”
She smiled, but immediately turned serious. “No, really. I just want to say... I’m sorry.”
I said nothing.
“About the message. I shouldn’t have interfered.”
I shrugged. “You would have done it anyway.”
“Maybe,” she admitted.
“Sometimes you look as though you expect everyone to want to hurt you.
I just... wanted to show you that not everyone is like your grandmother.”
I froze.
“You don’t know what you’re talking about,” I said quietly.
“You do.”
She paused, then added, “Not everyone who takes an interest in you wants to hurt you.”
She turned and walked over to the camera.
I stayed in my chair.
My hands were trembling.
Not everyone is like your grandmother.
The sentence hung in the air long after she had left the room.
And for the first time, I felt something that wasn’t fear.
Maybe only confusion. But a different kind.
I walked home slowly.
It was freezing outside, the air sharp.
Not everyone is like your grandmother.
The sentence kept coming back.
Like an echo I couldn’t turn off.
I unlocked the apartment door and hung up my coat without switching on the light.
Silence.
I made tea.
I sat at the table and waited for something to happen, something that would force me back into my old patterns.
But nothing came.
I watched the steam rising from the hot tea. I wanted to evaporate just like it. To become invisible.
I turned on the computer. I had plenty of schoolwork to finish for Monday.
My phone vibrated. Adam had sent me a photo. A photo of a beer. Why was he sending me a photo? Why me?
Friday.
I closed my eyes.
I didn’t know what to say.
I didn’t know whether I should reply at all.
In the end, I simply turned the phone face down.
The tea in my mug had gone cold long ago.
Outside, it began to snow.