Román Novel
Pod kůží Under the Skin
VIII.
Ve škole jsem ten den nepochytil skoro nic.
Učitel něco vysvětloval.
Spolužačka vedle mě si zapisovala poznámky.
Někdo se vzadu smál.
Všechno probíhalo úplně normálně.
Jen moje hlava byla pořád někde jinde.
Přistihl jsem se, že už poněkolikáté místo tabule koukám z okna. Ne proto, že by mě zajímalo, co se děje venku. Prostě jsem se nedokázal soustředit. Pokaždé, když jsem se o to pokusil, vybavil se mi nějaký úplně obyčejný okamžik z předchozího večera. Klíče pod botníkem. Modrý hrnek. Nový kartáček. Deka, kterou prý stejně večer zase rozhodí.
Nechápal jsem to.
Byly to přece úplné maličkosti.
Nic, co by stálo za přemýšlení.
Tak proč jsem na ně nedokázal přestat myslet?
Ve škole jsem nakonec zůstal až do večera.
Dodělávali jsme prezentaci.
Ve skupině.
Čtyři lidé mluvili najednou.
Každý se na něco ptal.
Každý něco navrhoval.
Několikrát jsem se přistihl, že vůbec nevím, o čem se právě baví.
„Eliasi?“
Vzhlédl jsem.
„Co myslíš ty?“
Chvíli jsem mlčel.
„Promiň... můžeš to zopakovat?“
Nikdo nic neřekl.
Jen pokračovali dál.
Když jsme odcházeli, měl jsem nepříjemný pocit, že jsem jim tu práci jen komplikoval. Že jsem tam vlastně celou dobu seděl zbytečně. Nikdo mi to neřekl. Nikdo ani nevypadal naštvaně. Přesto jsem byl přesvědčený, že si to myslí.
Když jsem konečně přišel domů, připadal jsem si unavenější než po osmi hodinách práce.
Domů jsem přijel unavený a hladový. Neměl jsem sílu ani něco sníst. Bylo mi to jedno. Jen jsem ze sebe shodil oblečení, vyčistil si zuby, rychle se osprchoval a zalezl do postele.
Usnul jsem snad ještě za pohybu.
Ráno mě vzbudil telefon.
Volala Kirsten.
Během deseti minut jsem byl oblečený.
Popadl jsem batoh.
Vystřelil jsem z bytu.
Autobus.
Sakra, telefon.
Stejně mě nikdo nepíše…
V práci byl jeden problém za druhým.
Klient chtěl přefotit titulní fotografii.
Nebyl čas shánět modely.
Fotilo se maso.
Kirsten chvíli přemýšlela.
Pak se podívala na mě.
„Ty.“
Zamračil jsem se.
„Co já?“
„Ty budeš krájet.“
Podíval jsem se na svoje ruce.
„Já?“
Přikývla.
„Máš hezké ruce.“
Povzdechl jsem si.
„To je asi poprvé, co mi to někdo řekl.“
Usmála se.
„Lidi se dívají na obličej.“
Vzala mi nůž z ruky.
Otočila ho o pár centimetrů.
Pak mi jemně upravila prsty.
„Ne.“
Udělala krok dozadu.
„Ruce taky umí mluvit.“
Chvíli si mě prohlížela přes hledáček.
„Tak mi ukaž, co mají vyprávět.“
Skončili jsme až před půlnocí.
Přijel jsem domů.
Zavřel za sebou dveře.
Zůstal jsem stát.
Ve tmě.
Ani jsem nerozsvítil.
Batoh mi sklouzl z ramene na zem.
Nechal jsem ho tam.
Stejně jako bundu.
Stejně jako boty.
V kuchyni jsem nechal zhasnuto, stejně jako v obýváku. Neměl jsem hlad. Neměl jsem chuť přemýšlet. Chtěl jsem jen, aby ten den konečně skončil.
Až po chvíli jsem začal hledat telefon.
Chtěl jsem vypnout budík.
Na displeji svítilo oznámení.
Od Adama.
„Jsi v pořádku?“
Před dvěma hodinami.
Jen jsem na ten displej chvíli koukal.
Nevěděl jsem, co napsat.
Prsty samy otevřely klávesnici.
„jj“
Odesláno.
Telefon zavibroval skoro okamžitě.
Podíval jsem se na displej.
„Fajn. Zítra tam budu už v 6.“
Něco mě donutilo se usmát.
Tam?
Tam…
Telefon jsem položil na botník.
A teprve potom jsem rozsvítil.
VIII.
At school that day, I caught almost nothing.
The teacher was explaining something.
My classmate beside me was writing notes.
Someone in the back was laughing.
Everything was completely normal.
Only my head was somewhere else.
I caught myself staring at the blackboard again and again, instead of looking at it. Not because I cared about what was happening outside. I simply couldn’t focus. Every time I tried, some completely ordinary moment from the previous evening came back to me. The keys under the shoe rack. The blue mug. A new toothbrush. The blanket that, supposedly, would be thrown around again that night.
I didn’t understand it.
They were such tiny things.
Nothing worth thinking about.
So why couldn’t I stop thinking about them?
In the end, I stayed at school until evening.
We were finishing the presentation.
As a group.
Four people talking at once.
Everyone asking something.
Everyone suggesting something.
Several times, I caught myself not knowing at all what they were talking about.
“Elias?”
I looked up.
“What do you think?”
I stayed silent for a moment.
“Sorry... could you repeat that?”
No one said anything.
They just kept going.
When we left, I had the unpleasant feeling that I was only complicating the work for them. That I had been sitting there uselessly the whole time. No one told me that. No one looked angry. Still, I was convinced that they thought it.
When I finally got home, I felt more exhausted than after eight hours of work.
I came home tired and hungry. I didn’t have the energy to eat anything. I didn’t care. I just took off my clothes, brushed my teeth, showered quickly, and crawled into bed.
I probably fell asleep before I even stopped moving.
I woke up because of my phone.
It was Kirsten.
Within ten minutes I was dressed.
I grabbed my backpack.
I shot out of the apartment.
The bus.
Shit, my phone.
Anyway, no one writes to me…
At work, one problem followed another.
The client wanted the cover photo retouched.
There was no time to look for models.
They were photographing meat.
Kirsten thought for a moment.
Then she looked at me.
“You.”
I frowned.
“What about me?”
“You’ll do the cutting.”
I looked at my hands.
“Me?”
She nodded.
“You have nice hands.”
I sighed.
“That’s probably the first time anyone has ever said that to me.”
She smiled.
“People look at the face.”
She took the knife from my hand.
Turned it a few centimeters.
Then gently adjusted my fingers.
“No.”
She stepped back.
“Hands can talk too.”
She studied me for a moment over the viewfinder.
“Show me what they have to say.”
We finished just before midnight.
I got home.
I closed the door behind me.
I stood still.
In the dark.
I didn’t even turn on the light.
My backpack slid off my shoulder onto the floor.
I left it there.
Just like my jacket.
Just like my shoes.
I left the kitchen dark, just like the living room. I wasn’t hungry. I didn’t feel like thinking. I just wanted that day to end.
Only after a while did I start looking for my phone.
I wanted to turn off the alarm.
A notification lit up on the screen.
From Adam.
“Are you okay?”
Two hours ago.
I just stared at the screen for a while.
I didn’t know what to write.
My fingers opened the keyboard on their own.
“yep”
Sent.
The phone vibrated almost immediately.
I looked at the screen.
“Okay. I’ll be there by 6 tomorrow.”
Something made me smile.
There?
There…
I set the phone on the shoe rack.
Only then did I turn on the light.
Všiml sis něčeho? Notice anything?
Pokud se ti kapitola líbila, rádi si přečteme tvůj náhled. Napiš pár slov o tom, co se ti v ní nejvíc zastavilo. If you liked the chapter, I’d love to hear your thoughts. Write a few lines about what stayed with you most.
Není potřeba psát recenzi. Pár vět stačí. No need to write a review. A few sentences are more than enough.
Sdílet názor Share your thoughts