RománNovel
Pod kůžíUnder the Skin
XVII.
Something woke me by brushing against my face.
At first, I thought the duvet was tickling me. Then it happened again, this time just below my ear, and I realised that duvets generally didn't have beards.
“Adam,” I mumbled with my eyes closed.
“Hm?”
“What are you doing?”
“Nothing.”
Another kiss landed on my neck.
“That isn't nothing.”
“Checking to see if you're alive.”
“And?”
“So far, so good.”
I smiled into the pillow. I was lying on my side with my back to him, and Adam had his arms around my waist. One hand was tucked beneath my T-shirt, his thumb lazily stroking my stomach.
“What time is it?” I asked.
“I don't know.”
“Don't you have your phone?”
“I do.”
“Then look.”
“I can't.”
I opened one eye.
“Why?”
“I'm holding you.”
That made me laugh.
“That's a serious problem.”
“Pretty serious.”
I turned to face him. Adam's hair was even messier than usual, and he had that contented expression that was becoming dangerously familiar to me.
“Good morning,” he said.
“Morning.”
He leaned toward me, but stopped just before our lips met.
“Can I?”
I looked at him.
“After everything that's happened, you're really asking me that?”
“I was raised to be polite.”
“I mostly noticed that last night.”
Adam burst out laughing.
“Come on, I was completely innocent.”
“Of course.”
“You were the one who put the remote down.”
“And you didn't complain.”
“Because I was raised to be polite.”
I shook my head, caught him by the hem of his T-shirt, and pulled him toward me.
I kissed him.
Just a brief kiss. Then another, because I didn't want to stop.
Adam smiled against my lips.
“I could get used to mornings like this.”
“That's what you say now.”
“What should I say another time?”
“I don't know. Maybe when you find out I'm grumpy in the morning.”
“Elias.”
“What?”
“You just spent about five minutes kissing me of your own free will.”
“It wasn't five minutes.”
“I timed it.”
“Liar.”
“And now you're insulting me. You're really grumpy.”
I wanted to say something back, but instead I kissed him again. Adam held me tighter and drew me closer until there was hardly any space between us.
We lay there for a while. Every now and then we kissed, and every now and then one of us laughed at something silly. Adam brushed my hair away from my forehead, and I immediately messed up his even more.
“Hey!” he protested.
“What?”
“I spend ages making my hair look this good in the morning, and you ruin it.”
I inspected his head.
“I'd love to see that process.”
“It's pretty complicated.”
“Looks like you wrestled with a pillow.”
“And I won.”
“The pillow?”
Without warning, Adam rolled me onto my back.
“You shouldn't have said that.”
I laughed and tried to wriggle away, but he held me around the waist and started planting kisses all over my face. One on my forehead, another on my nose, then one on my chin.
“Adam!” I laughed. “Stop it!”
“Apologise.”
“For what?”
“The pillow.”
“Never!”
Another kiss landed just beside my mouth.
“Last chance.”
I took his face in both hands.
“I'm sorry you lost to the pillow.”
He froze for a moment.
Then he laughed so hard that he collapsed against my shoulder.
And I laughed with him.
I couldn't remember the last time I'd laughed like that after waking up. Without wondering whether I was being too loud, too clingy, or simply too much.
Adam lifted his head.
“What is it?” he asked when he noticed me looking at him.
I shook my head.
“Nothing.”
“Nothing again?”
I brushed my thumb over his cheek.
“I'm just glad you're here.”
His smile softened a little.
“Me too.”
He leaned in and kissed me. This time, slowly, without teasing.
When he pulled away, he rested his forehead against mine.
“But I have one problem.”
“What?”
“I'm starting to get hungry.”
I sighed.
“Romance is dead.”
“Sorry. Can I be romantically hungry?”
“No.”
“What if I kiss you one more time?”
I pretended to think about it.
“Maybe.”
Adam leaned toward me, and this time I didn't make him wait.
A few minutes later, I finally dragged myself out of bed. Adam protested for a while, but as soon as I mentioned scrambled eggs, he followed me to the kitchen without complaint.
I took out a pan, cracked the first egg, and immediately felt arms wrap around my waist.
“What are you doing?” I asked.
“Helping.”
Adam rested his chin on my shoulder and pressed himself against my back.
“Right. And how exactly?”
“Moral support.”
“That's nice of you.”
I tried to reach for the salt, but Adam moved with me. When I took a step toward the stove, he took one too.
“Adam.”
“Hm?”
“You know I need to move around, right?”
“You are moving.”
“With you stuck to my back.”
“That's a bonus.”
I laughed and tried to nudge him away with my elbow. He didn't budge. Instead, he kissed my neck.
“You're like a leech.”
“A cute one.”
“That's debatable.”
“Ouch.”
I stirred the eggs and glanced at his pleased expression beside mine.
“You know what? If you're so desperate to help, at least make us some coffee.”
Adam finally let me go.
“Yes, boss.”
I turned to look at him.
“Two coffees, please.”
“Really? I thought they were both for me.”
“Adam!”
He laughed, but before he reached the coffee maker, he came back, put his arms around my waist, and kissed me quickly.
“Now I'm going.”
I watched him finally get started on the coffee and shook my head.
It was strange how quickly you could get used to someone getting in your way in the kitchen.
Stranger still that I didn't want him to stop.
Adam carried both coffees to the table in the living room. I divided the eggs between two plates, quickly sliced some cucumber and pepper, and went after him.
I found him bundled up in a blanket on the sofa, staring absently at the two cups in front of him.
I stopped.
Just a moment ago, he'd been laughing, teasing me in the kitchen, and refusing to let me out of his reach. Now he looked thoughtful. Maybe even a little sad.
And immediately, my mind started racing with thoughts I'd naively believed I had under control these past few days.
Had something happened? Had I said something wrong? Did he mind that I'd sent him to make coffee? Had I been too clingy this morning?
Damn it.
Adam was only sitting on my sofa, looking at the coffee.
I set the plates on the table and sat down beside him.
“Hey,” I said, gently nudging his shoulder with mine. “What's wrong?”
Adam looked up at me.
“Hm?”
“You look a little sad.”
He studied me for a moment. Then he smiled, but it wasn't his usual mischievous smile.
“I was just thinking about something.”
I nodded and reached for my cup so I'd have something to do with my hands.
I wanted to ask if I'd done something wrong. The question was almost on the tip of my tongue.
Instead, I looked at him.
“Do you want to tell me what about?”
Adam burrowed a little deeper into the blanket.
“Yeah,” he said quietly. “I think so.”
And suddenly I realised I was afraid of what he might say.
Adam was quiet for a moment. Then he sighed and looked at me.
“I have to go to my flat today.”
I blinked.
“Well... of course.”
“I need to do some laundry, pack my things, and tidy up a bit. Dad's picking me up on Tuesday, and I'm going home.”
“I know.”
“And then it's Christmas.”
I nodded.
“Adam, I know when Christmas is.”
He finally smiled a little, but then lowered his eyes to his cup.
“Exactly.”
I stared at him for a moment, trying to understand what he was really telling me.
“Wait. Are you sad because you have to go home?”
“No.”
“Then because you have to go to your flat?”
He shook his head.
“Elias.”
“What?”
He reached for my hand and laced his fingers through mine.
“Because I won't see you for a few days, you idiot.”
I stared at him in surprise.
“Oh.”
Adam laughed.
“Oh?”
“Well... I didn't know that's what you meant.”
“What did you think I meant?”
I shrugged and looked down at our joined hands.
“I don't know. That something was bothering you.”
“It is.”
“But...”
I didn't finish the thought.
Could he really miss something we'd only just begun to have?
Adam gently squeezed my hand.
“Look, I know it's not the end of the world. I just realised I probably won't be here tonight. Or tomorrow. And then I'll be gone.”
“But we'll text,” I pointed out.
“Definitely.”
“And call.”
“Of course.”
“So...”
Adam tilted his head.
“So what?”
I looked at him.
“I'm going to miss you,” I said quietly.
Adam smiled.
“There you go. You're starting to get it.”
“I'm a little slow sometimes.”
“A little?”
I nudged him with my elbow.
“Hey!”
He laughed and pulled me closer until I was leaning against his shoulder.
“I'm going to miss you too,” he murmured into my hair.
We sat like that for a while. The coffee and the eggs I'd prepared so carefully just a few minutes earlier were cooling on the table in front of us.
I lifted my head and looked at him.
“You know your eggs are getting cold?”
Adam looked at the plates, then back at me.
“Then we'll eat them.”
“That's a brilliant solution.”
“I know. That's why you love me.”
I froze for a moment. Adam didn't seem to notice. He was already reaching for his plate, trying to do it without getting out from under the blanket.
That's why you love me.
He'd said it so casually. As if there was nothing unusual about it at all.
And maybe there wasn't.
“Well?” he interrupted.
“What?”
“Are you going to keep staring at me, or are you going to pass me a fork?”
I handed it to him and started eating my breakfast.
We ate in silence for a while. Adam had the blanket over his knees and occasionally stole a piece of pepper from my plate, even though he had exactly the same thing on his.
“Hey, what are you going to do?” he asked after a while.
“When?”
“At Christmas.”
“I'm going to my parents' on Thursday morning. I'll be back on Sunday, and I have work on Monday.”
“So you'll be back in Prague before I am.”
“Probably. What about you?”
“I don't know exactly when I'll be going back yet. It depends on what my parents want.”
I nodded and took a sip of coffee.
“But I'll text you,” he added.
I looked at him over my mug.
“You'd better.”
Adam smiled.
“And I'll call.”
“All right.”
“And maybe I'll send you a photo, too.”
“Of what?”
“Me. So you don't forget what I look like.”
I almost choked on my coffee.
“After a few days?”
“You never know.”
“I think I'll take that risk.”
Adam laughed, and I laughed with him.
When we'd finished, I carried the plates to the kitchen. Adam followed me, no longer wrapped in the blanket, and stood beside the sink.
“I'll wash up.”
I looked at him in surprise.
“You? Voluntarily?”
“I'm a man of many talents.”
“I've already heard that today.”
“And you still underestimate me.”
I handed him the sponge.
“All right. Show me.”
I leaned against the counter and watched him turn on the water. After a moment, he turned to me.
“What?”
“Nothing.”
“That look again.”
“What look?”
“Like I'm doing something incredibly interesting.”
I shrugged.
“Maybe you are.”
Adam shook his head, but he was smiling. I watched him for a while. When he'd washed the last plate, he dried his hands and came over to me.
“Hey,” he said. “I don't have to leave right away.”
“I know.”
“We could put something on. Or go for a walk.”
I looked at him.
“What if we just didn't have to do anything today?”
Adam smiled. He put his arms around my waist, and I rested mine on his shoulders.
I kissed him.
Then I kissed him again, because I could.
This time, I wasn't thinking about how he'd be leaving in a few hours. He was here for now, and I didn't want to ruin Sunday by thinking about Tuesday.
We kept kissing. I wanted him to know that I wasn't ready to let him go anywhere just yet.
After a while, Adam's kisses grew more passionate. He slipped a hand under my T-shirt and stroked my back, while his other hand held the back of my head, as if to keep me from moving even an inch away. Then he pulled that hand from beneath my shirt, slid it under me, and lifted me into his arms. He carried me into the living room and laid me on the sofa, so carefully, as if he were afraid I might break.
He knelt over me and straightened up for a moment, his eyes fixed on mine. I lifted my hand and stroked his cheek. I didn't want him to stop what he'd started. I gave a small nod. That little, mischievous smile appeared on Adam's face. He bit his lower lip and pulled his T-shirt over his head.
I couldn't take my eyes off him.
And this time, I wasn't even a little ashamed of it.
He bent down and kissed me again. I ran my hands slowly over his back, from his shoulders to his waist. Beneath my fingers, I could feel his warm skin and the muscles that tensed slightly with every movement.
I pulled him closer.
Adam drew back just enough to look into my eyes. He stroked my cheek and ran his thumb across my lower lip. I turned my head and kissed his palm.
Then I lifted myself a little and reached for the hem of my T-shirt.
Adam helped me pull it over my head. He tossed it somewhere onto the floor and paused.
He looked at me.
In the past, I probably would have looked away at a moment like this. Maybe I would have tried to cover myself, or at least said something to distract him.
This time, I simply reached out, put my hand on the back of his neck, and pulled him toward me again.
His lips touched my forehead, my cheek, and finally my mouth. I closed my eyes and let him hold me. Adam supported my back with one hand and stroked my side with the other.
Neither of us said anything.
And I liked it that way.
When he lifted himself again, I caught his eye. He was smiling. Not his usual cheeky smile, but something different. Softer.
I ran my fingers over his cheek and then his shoulder.
I didn't want to think about what would happen in an hour. Or about him leaving that evening.
Adam bent down to me again. He kissed my neck, and I threaded my fingers through his hair. We kissed slowly, without hurrying. His palm moved over my back, and I felt my breathing quicken beneath his touch.
But after a while, it wasn't enough.
I put my hands on his shoulders and gently made him pull back a little. He looked at me in surprise. I took the opportunity to sit up and push him back against the cushions.
Adam raised an eyebrow.
“What is it?”
I didn't answer. I just smiled and kissed him.
This time, I set the pace.
Adam wrapped his arms around my waist, but let me find my own way to be as close to him as possible. When I pulled away for a moment, he looked at me with an astonishment he couldn't quite hide.
I had to smile.
It was rather nice to see him speechless for once.
I brushed my fingers over his cheek and kissed him again. Adam closed his eyes, rested his head against the cushion, and pulled me closer.
In that moment, I realised how much I liked not having to rush. I could be bold, gentle, or a little cheeky, and Adam would let me.
When I looked at him again, he was smiling.
“You're surprising me today,” he murmured.
“Is that good or bad?”
He stroked my back.
“Very good.”
I laughed and hid his smile in another kiss.
I tilted my head and began kissing his neck. He gave a soft sigh and turned his head to give me more room. With every kiss, I moved a little lower. I paused at his stomach and looked at Adam. His eyes were closed, his head tilted slightly back, his lips parted. He was breathing heavily. I stroked his chest lightly with my fingertips. With my right hand, I began to pull down his boxers. Adam suddenly opened his eyes and looked straight at me. We held each other's gaze for a moment. I smiled at him and gave a little shrug. I looked at him for a moment longer. He was lying there in front of me, naked and... aroused. I shifted his leg so I had room to kneel between his thighs. I began kissing him below the navel. Another quiet sigh. The sound gave me the courage to keep going.
When my mouth touched him, Adam's body arched like a bow. I had to smile to myself; it was the reaction I'd been hoping for.
Adam moaned, louder this time, and put a hand on the back of my head, threading his fingers into my hair. This time, I moaned too.
I began to tease him with my tongue. I looked up and could tell from Adam's expression that he wouldn't last much longer. I took him in my hand and continued with my mouth. It didn't take long. Adam tried to sit up and said breathlessly, “I can't hold on any longer!”
He was right. His whole body suddenly began to tremble. The fingers tangled in my hair tightened for a moment, then slowly relaxed.
When he fell back onto the sofa, he pulled me up toward him. I rested my head on his shoulder and left my hand on his chest. I could feel how fast he was breathing and how hard his heart was beating.
We lay there like that for a while. Adam put one arm around my shoulders and slowly ran his other hand over my back. Absent-mindedly, I traced little circles on his chest with my fingers and listened as his breathing gradually settled.
After a while, he kissed my hair. I pressed a little closer to him and contentedly closed my eyes.
“Can I ask you something?” he said.
“Hm?”
“You like it, don't you?”
I lifted my head.
“What?”
Adam smiled a little.
“When you make me feel good. When you can see how much I'm enjoying it.”
I felt my cheeks starting to burn.
God. He really wanted to talk about it.
“Well... yeah,” I mumbled.
“A lot?”
I hid my face against his shoulder.
Adam laughed softly.
“Elias, I'm just asking.”
“I know.”
“Then why are you hiding?”
“Because you're talking about it.”
He laughed and kissed my hair.
“I see. So you can do it, but you can't talk about it?”
“Exactly.”
“All right. I'll keep that in mind.”
There was silence for a while.
“But yeah,” I finally added so quietly he could barely hear me. “I really like it.”
Adam held me a little tighter.
“I noticed.”
“Adam!”
He laughed again, and I hit him with a pillow.
Adam was still laughing when I tossed the pillow onto the floor.
“Shall we put something on?” I asked.
“Sure.”
“But I'm choosing this time.”
“That sounds like a threat.”
“It is.”
Adam laughed and reached for the remote on the coffee table. He handed it to me, and I started scrolling through the shows.
In the end, we chose something we'd both seen before. Neither of us minded.
Adam stretched out on the sofa, and I settled beside him. He pulled a blanket over us and drew me close. I rested my head on his shoulder, laid one arm across his stomach, and let out a contented sigh.
We still paid fairly close attention to the first episode. During the second, Adam started commenting on the plot, and I told him to be quiet because I couldn't hear anything over him.
Sometime during the third episode, I stopped paying attention to what was happening on screen. Adam slowly ran his fingers along my forearm, while I played with his other hand. Every so often, I kissed his knuckles. Sometimes he leaned down to kiss me.
I felt good.
I just wished the afternoon would last a little longer.
When the next episode ended, Adam glanced at the clock.
I noticed.
“Already?” I asked.
He sighed.
“I guess so.”
Neither of us moved for a while.
“Five more minutes?” he suggested.
I smiled.
“Ten.”
“Fifteen.”
“Deal.”
In the end, it turned into almost twenty.
Only then did Adam push the blanket aside and reluctantly sit up. He reached for his T-shirt, which had ended up on the floor beside the sofa, and pulled it over his head.
I turned off the television.
It was strange watching him get dressed. Just a moment earlier, we'd been lying in each other's arms, and now he was fastening his trousers and looking for the sock that had mysteriously disappeared under the coffee table.
Once he was dressed, I walked him to the hallway.
He put on his shoes and jacket, then turned to me.
“I should go.”
“I know.”
He stepped closer and wrapped his arms around my waist. I put my hands on his shoulders and let him pull me close. He kissed me. It wasn't a hurried goodbye peck, just a long, ordinary kiss. My eyes were closed, and I didn't want to pull away at all.
When we finally let go, Adam smiled at me.
“I'll text you.”
“Okay.”
He stroked my cheek once more.
“Take care, Elias.”
“You too.”
He opened the door, looked at me one last time, and stepped into the hallway.
I waited until he disappeared around the corner before closing the door.
I stood in the hallway.
The flat was quiet.
I'd always liked the quiet. After a long day at work, I looked forward to coming home, closing the door behind me, and finally having some peace. No one would want anything from me. No one would talk to me.
But now the silence felt different somehow.
I carried the mugs from the living room to the kitchen, folded the blanket, and put the cushions back in their places. There was no sign on the sofa that we'd spent the whole afternoon lying there.
Except for one thing.
I could still smell Adam on it.
I stood there for a moment, then went to the kitchen.
I put the kettle on for tea.
While it heated, I looked out the window. It was already dark. A few windows were lit in the building opposite, and a car passed along the street below.
I poured the tea, held the mug in both hands, and went back to the living room.
I sat on the wide windowsill, leaned my back against the window frame, and drew my knees up to my chest.
A few stars appeared between the clouds beyond the glass.
I used to sit like this often. I'd look up at the night sky and enjoy being alone. Not having to go anywhere, talk to anyone, or wait for anyone.
I took a sip of tea and gazed at one of the stars.
Today, I would rather have had someone sitting beside me.
XVII.
Probudilo mě něco na tváři.
Nejdřív jsem si myslel, že mě šimrá peřina. Pak se to zopakovalo, tentokrát těsně pod uchem, a já si uvědomil, že peřina obvykle nemá vousy.
„Adame,“ zamumlal jsem se zavřenýma očima.
„Hm?“
„Co děláš?“
„Nic.“
Na krku mi přistála další pusa.
„Tohle není nic.“
„Kontroluju, jestli žiješ.“
„A?“
„Zatím dobrý.“
Usmál jsem se do polštáře. Ležel jsem na boku, zády k němu, a Adam mě objímal kolem pasu. Jeho dlaň byla schovaná pod mým tričkem a palcem mi líně přejížděl po břiše.
„Kolik je?“ zeptal jsem se.
„Nevím.“
„Nemáš telefon?“
„Mám.“
„Tak se podívej.“
„Nemůžu.“
Pootevřel jsem jedno oko.
„Proč?“
„Držím tě.“
Tentokrát jsem se rozesmál.
„To je vážný problém.“
„Docela jo.“
Přetočil jsem se k němu. Adam měl vlasy rozcuchané ještě víc než obvykle a na tváři ten svůj spokojený výraz, který mi začínal být nebezpečně povědomý.
„Dobré ráno,“ řekl.
„Dobré.“
Naklonil se ke mně, ale těsně před polibkem se zastavil.
„Můžu?“
Podíval jsem se na něj.
„Ty se mě po tom všem vážně ptáš?“
„Jsem slušně vychovanej.“
„To jsem si všiml hlavně včera večer.“
Adam vyprskl smíchy.
„Prosím tě, já byl úplně nevinej.“
„Samozřejmě.“
„To tys odložil ten ovladač.“
„A ty sis nestěžoval.“
„Protože jsem slušně vychovanej.“
Zavrtěl jsem hlavou, chytil ho za lem trička a přitáhl si ho k sobě.
Políbil jsem ho.
Jen krátce. A potom ještě jednou, protože se mi nechtělo přestat.
Adam se usmál přímo proti mým rtům.
„Takový rána bych si nechal líbit.“
„To říkáš teď.“
„A co bych měl říkat jindy?“
„Nevím. Třeba až zjistíš, že jsem po ránu protivnej.“
„Eliasi.“
„Co?“
„Právě ses se mnou dobrovolně líbal asi pět minut.“
„To nebylo pět minut.“
„Mám to stopnutý.“
„Lháři.“
„A ještě mi nadáváš. Fakt hrozně protivnej.“
Chtěl jsem mu něco odpovědět, ale místo toho jsem ho znovu políbil. Adam mě pevněji objal a přitáhl blíž, až mezi námi nezůstalo skoro žádné místo.
Chvíli jsme jen tak leželi. Občas jsme se políbili, občas se jeden z nás zasmál úplné hlouposti. Adam mi odhrnul vlasy z čela a já mu je vzápětí rozcuchal ještě víc.
„Hele!“ ohradil se.
„Co?“
„Já se ráno takhle krásně upravuju a ty mi to zničíš.“
Prohlédl jsem si jeho hlavu.
„Tak to bych chtěl vidět ten postup.“
„Je dost složitej.“
„Vypadá to, že ses pral s polštářem.“
„A vyhrál jsem.“
„Polštář?“
Adam mě bez varování povalil na záda.
„Tak tohle sis neměl dovolovat.“
Rozesmál jsem se a pokusil se mu vykroutit, ale držel mě kolem pasu a začal mě pusinkovat po tváři. Jednou na čelo, podruhé na nos, pak na bradu.
„Adame!“ smál jsem se. „Nech toho!“
„Omluva.“
„Za co?“
„Za ten polštář.“
„Nikdy!“
Další pusa přistála těsně vedle úst.
„Poslední šance.“
Chytil jsem ho oběma rukama za tváře.
„Promiň, že jsi prohrál s polštářem.“
Na okamžik ztuhl.
Pak se rozesmál tak, že se mi sesunul na rameno.
A já se smál s ním.
Nevěděl jsem, kdy naposledy jsem se po probuzení takhle smál. Bez přemýšlení, jestli nejsem moc hlučný, moc dotěrný nebo prostě moc.
Adam zvedl hlavu.
„Co je?“ zeptal se, když si všiml, že se na něj dívám.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nic.“
„Zase nic?“
Přejel jsem mu palcem po tváři.
„Jen jsem rád, že jsi tady.“
Jeho úsměv trochu změkl.
„Já taky.“
Naklonil se a políbil mě. Tentokrát pomalu, bez škádlení.
Když se odtáhl, opřel si čelo o moje.
„Ale mám jeden problém.“
„Jaký?“
„Začínám mít hlad.“
Povzdechl jsem si.
„Romantika právě zemřela.“
„Promiň. Můžu mít romanticky hlad?“
„Ne.“
„A když tě ještě jednou políbím?“
Předstíral jsem, že o tom přemýšlím.
„Možná.“
Adam se ke mně naklonil a já ho tentokrát nenechal čekat.
O pár minut později jsem se konečně vyhrabal z postele. Adam sice chvíli protestoval, ale jakmile jsem zmínil míchaná vajíčka, ochotně mě následoval do kuchyně.
Vytáhl jsem pánev, rozklepl první vejce a vzápětí ucítil ruce kolem pasu.
„Co děláš?“ zeptal jsem se.
„Pomáhám.“
Adam si opřel bradu o moje rameno a přitiskl se mi k zádům.
„Aha. A s čím přesně?“
„Morální podpora.“
„To je od tebe hezký.“
Pokusil jsem se natáhnout pro sůl, ale Adam se pohnul se mnou. Když jsem udělal krok ke sporáku, udělal ho taky.
„Adame.“
„Hm?“
„Ty víš, že se potřebuju hýbat?“
„Vždyť se hýbeš.“
„S tebou přilepeným na zádech.“
„To je bonus.“
Zasmál jsem se a pokusil se ho odstrčit loktem. Ani se nehnul. Místo toho mi vlepil pusu na krk.
„Ty jsi jak klíště.“
„Ale roztomilý.“
„To je diskutabilní.“
„Au.“
Zamíchal jsem vajíčka a koutkem oka se podíval na jeho spokojený obličej vedle svého.
„Víš co? Když chceš tak strašně pomáhat, udělej nám aspoň kafe.“
Adam mě konečně pustil.
„Rozkaz, šéfe.“
Otočil jsem se za ním.
„A dvě, prosím.“
„Fakt? Já myslel, že obě budou pro mě.“
„Adame!“
Zasmál se, ale než došel ke kávovaru, ještě se ke mně vrátil, chytil mě kolem pasu a rychle políbil.
„Teď už jdu.“
Sledoval jsem ho, jak se konečně pustil do přípravy kávy, a zavrtěl hlavou.
Bylo zvláštní, jak rychle si člověk dokázal zvyknout na to, že mu někdo překáží v kuchyni.
A ještě zvláštnější, že jsem vůbec nechtěl, aby přestal.
Adam odnesl obě kávy na stůl v obýváku. Rozdělil jsem vajíčka na dva talíře, ještě rychle nakrájel okurku a papriku a vydal se za ním.
Našel jsem ho zachumlaného v dece, jak sedí na gauči a nepřítomně hypnotizuje dva hrníčky před sebou.
Zarazil jsem se.
Ještě před chvílí se smál, dělal mi naschvály v kuchyni a odmítal mě pustit byť jen na krok. Teď vypadal nějak zamyšleně. Možná dokonce trochu smutně.
A mně se v hlavě okamžitě rozběhlo něco, o čem jsem si posledních pár dní naivně myslel, že už to mám pod kontrolou.
Stalo se něco? Řekl jsem něco špatně? Nevadilo mu, že jsem ho poslal udělat kafe? Nebo jsem byl ráno až moc dotěrný?
Zatraceně.
Přitom Adam jen seděl na mém gauči a díval se na kafe.
Položil jsem talíře na stolek a posadil se vedle něj.
„Hej,“ šťouchl jsem do něj jemně ramenem. „Co je?“
Adam ke mně zvedl oči.
„Hm?“
„Vypadáš nějak smutně.“
Chvíli si mě prohlížel. Pak se pousmál, ale nebyl to ten jeho obvyklý šibalský úsměv.
„Jen jsem nad něčím přemýšlel.“
Přikývl jsem a sáhl po hrníčku, abych měl co dělat s rukama.
Chtěl jsem se zeptat, jestli jsem něco provedl. Ta otázka už mi skoro ležela na jazyku.
Místo toho jsem se na něj podíval.
„A chceš mi říct nad čím?“
Adam se trochu zavrtal hlouběji do deky.
„Jo,“ řekl tiše. „Asi jo.“
A já najednou zjistil, že se bojím, co uslyším.
Adam chvíli mlčel. Pak si povzdechl a podíval se na mě.
„Budu muset dneska zajet na byt.“
Zamrkal jsem.
„No… jasně.“
„Potřebuju si vyprat, sbalit věci a trochu tam poklidit. V úterý pro mě přijede táta a jedu k našim.“
„Já vím.“
„A pak jsou Vánoce.“
Přikývl jsem.
„Adame, já vím, kdy jsou Vánoce.“
Konečně se trochu usmál, ale vzápětí sklopil oči k hrníčku.
„No právě.“
Chvíli jsem na něj koukal a snažil se pochopit, co mi vlastně říká.
„Počkej. Ty jsi smutnej, protože musíš domů?“
„Ne.“
„Tak protože musíš na byt?“
Zavrtěl hlavou.
„Eliasi.“
„Co?“
Natáhl ke mně ruku a propletl naše prsty.
„Protože tě několik dní neuvidím, ty trdlo.“
Zůstal jsem na něj překvapeně hledět.
„Aha.“
Adam se zasmál.
„Aha?“
„No… já nevěděl, že myslíš tohle.“
„A co sis myslel?“
Pokrčil jsem rameny a podíval se na naše spojené ruce.
„Nevím. Že tě něco trápí.“
„Vždyť jo.“
„Ale…“
Nedokončil jsem to.
Že by mu mohlo chybět něco, co jsme spolu sotva začali mít?
Adam mi jemně stiskl ruku.
„Hele, já vím, že to není konec světa. Jen jsem si uvědomil, že dneska večer už tady asi nebudu. A zítra taky ne. A pak odjedu.“
„Ale budeme si psát,“ namítl jsem.
„To určitě.“
„A volat.“
„Jasně.“
„Tak…“
Adam naklonil hlavu.
„Tak co?“
Podíval jsem se na něj.
„Budeš mi chybět,“ řekl jsem tiše.
Adam se pousmál.
„No vidíš. Už ti to dochází.“
„Já jsem někdy trochu pomalejší.“
„Trochu?“
Šťouchl jsem ho loktem.
„Hele!“
Rozesmál se a přitáhl si mě blíž, až jsem se opřel o jeho rameno.
„Budeš mi taky chybět,“ zamumlal mi do vlasů.
Chvíli jsme tak seděli. Na stolku před námi chladla káva a vajíčka, která jsem ještě před pár minutami tak pečlivě připravoval.
Zvedl jsem hlavu a podíval se na něj.
„Víš, že ti ta vajíčka vystydnou?“
Adam se podíval na talíře a pak zase na mě.
„Tak je sníme.“
„To je geniální řešení.“
„Já vím. Proto mě máš rád.“
Na okamžik jsem ztuhl. Adam si toho ale zřejmě ani nevšiml. Už se natahoval pro talíř a snažil se přitom nevylézt z deky.
Proto mě máš rád.
Řekl to tak samozřejmě. Jako by na tom nebylo vůbec nic zvláštního.
A možná taky nebylo.
„Tak co?“ vyrušil mě.
„Co?“
„Budeš na mě koukat, nebo mi podáš vidličku?“
Podal jsem mu ji a sám se pustil do snídaně.
Chvíli jsme jedli mlčky. Adam měl deku přetaženou přes kolena a občas mi z talíře ukradl kousek papriky, přestože měl na svém úplně stejnou.
„Hele, a co budeš dělat ty?“ zeptal se po chvíli.
„Kdy?“
„O Vánocích.“
„Ve čtvrtek ráno pojedu k našim. V neděli se vrátím, v pondělí mám práci.“
„Takže budeš v Praze dřív než já.“
„Asi jo. A ty?“
„Ještě nevím, kdy přesně pojedu zpátky. Záleží, co budou chtít naši.“
Přikývl jsem a napil se kávy.
„Ale napíšu ti,“ dodal.
Podíval jsem se na něj přes hrnek.
„To bych teda doufal.“
Adam se usmál.
„A zavolám.“
„No dobře.“
„A možná ti pošlu i fotku.“
„Čeho?“
„Sebe. Abys nezapomněl, jak vypadám.“
Málem jsem se zakuckal kávou.
„Za pár dní?“
„Nikdy nevíš.“
„Myslím, že to riziko podstoupím.“
Adam se rozesmál a já s ním.
Když jsme dojedli, odnesl jsem talíře do kuchyně. Adam šel za mnou, tentokrát už bez deky, a postavil se vedle dřezu.
„Tak já to umyju.“
Překvapeně jsem se na něj podíval.
„Ty? Dobrovolně?“
„Jsem všestrannej.“
„To už jsem dneska slyšel.“
„A stejně mě pořád podceňuješ.“
Podal jsem mu houbičku.
„Tak se předveď.“
Opřel jsem se o linku a sledoval ho, jak pouští vodu. Po chvíli se na mě otočil.
„Co?“
„Nic.“
„Zase ten pohled.“
„Jakej pohled?“
„Jako bych dělal něco strašně zajímavýho.“
Pokrčil jsem rameny.
„Třeba děláš.“
Adam zavrtěl hlavou, ale usmíval se. Chvíli jsem ho jen pozoroval. Když domyl poslední talíř, utřel si ruce a přistoupil ke mně.
„Hele,“ řekl. „Já nemusím jet hned.“
„Já vím.“
„Můžeme si ještě něco pustit. Nebo se jít projít.“
Podíval jsem se na něj.
„A co kdybychom dneska prostě nic nemuseli?“
Adam se pousmál. Objal mě kolem pasu a já mu položil ruce na ramena.
Políbil jsem ho.
A pak ještě jednou, protože jsem mohl.
Tentokrát už jsem nemyslel na to, že za pár hodin odejde. Zatím byl tady. A já si nechtěl nechat pokazit neděli přemýšlením o úterý.
Líbali jsme se dál. Chtěl jsem, aby cítil, že teď ho ještě nikam nepustím.
Po chvilce začaly být Adamovy polibky vášnivější. Rukou mi zajel pod tričko a hladil mě po zádech, druhou rukou mi držel temeno hlavy, asi abych se od něj ani na kousek nevzdálil. Pak tu ruku zpod trika vytáhl, zajel s ní pod zadek a vzal mě do náručí. Odnesl si mě do obýváku na gauč, položil mě na záda tak opatrně, jako by se bál, že se rozbiji.
Klečel nade mnou a na chvilku se trochu narovnal. Pohled upřený do mých očí. Zvedl jsem ruku a pohladil ho po tváři. Nechtěl jsem, aby přestal s tím, co začal. Malinko jsem přikývl. Adamovi se na tváři objevil ten jeho drobný, šibalský úsměv. Kousl se do spodního rtu a přetáhl si tričko přes hlavu.
Nedokázal jsem od něj odtrhnout oči.
A tentokrát jsem se za to ani trochu nestyděl.
Sklonil se ke mně a znovu mě políbil. Rukama jsem mu přejel po zádech, pomalu, od ramen až k pasu. Pod prsty jsem cítil jeho teplou kůži a svaly, které se při každém pohybu nepatrně napínaly.
Přitáhl jsem si ho blíž.
Adam se na okamžik odtáhl, jen tolik, aby mi viděl do očí. Pohladil mě po tváři a palcem přejel po spodním rtu. Otočil jsem hlavu a políbil ho do dlaně.
Pak jsem se trochu nadzvedl a sáhl po lemu svého trička.
Adam mi pomohl přetáhnout ho přes hlavu. Odhodil ho někam na zem a na chvíli se zastavil.
Díval se na mě.
Dřív bych v takové chvíli nejspíš uhnul pohledem. Možná bych se pokusil přikrýt nebo aspoň něco říct, abych odvedl pozornost.
Tentokrát jsem jen natáhl ruku, položil mu ji na zátylek a přitáhl si ho zpátky.
Jeho rty se dotkly mého čela, tváře a nakonec úst. Zavřel jsem oči a nechal se obejmout. Adam mě jednou rukou podpíral pod zády, druhou mě hladil po boku.
Nikdo z nás nic neříkal.
A mně to tak vyhovovalo.
Když se znovu trochu nadzvedl, zachytil jsem jeho pohled. Usmíval se. Ne tím svým obvyklým drzým úsměvem, ale nějak jinak. Jemněji.
Přejel jsem mu prsty po tváři a pak po rameni.
Nechtěl jsem přemýšlet, co bude za hodinu. Ani o tom, že večer odejde.
Adam se ke mně znovu sklonil. Políbil mě na krk a já mu zajel prsty do vlasů. Chvíli jsme se jen líbali, pomalu, bez spěchu. Jeho dlaň mi přejížděla po zádech a já cítil, jak se mi pod jeho doteky zrychluje dech.
Jenže po chvíli mi to přestalo stačit.
Položil jsem mu ruce na ramena a jemně ho přiměl, aby se trochu odtáhl. Překvapeně se na mě podíval. Využil jsem toho, posadil se a zatlačil ho zády do polštářů.
Adam zvedl obočí.
„Copak?“
Neodpověděl jsem. Jen jsem se usmál a políbil ho.
Tentokrát jsem určoval tempo já.
Adam mě objal kolem pasu, ale nechal mě, abych si našel vlastní způsob, jak být co nejblíž. Když jsem se na okamžik odtáhl, díval se na mě s překvapením, které se mu vůbec nedařilo skrýt.
Musel jsem se pousmát.
Bylo docela příjemné vidět ho jednou beze slov.
Přejel jsem mu prsty po tváři a políbil ho znovu. Adam zavřel oči, opřel hlavu o polštář a přitáhl si mě k sobě.
V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc mě těší, že se nemusím nikam hnát. Že můžu být odvážný, něžný nebo trochu drzý, a Adam mě nechá.
Když jsem se na něj znovu podíval, usmíval se.
„Ty mě dneska nějak překvapuješ,“ zamumlal.
„To je dobře, nebo špatně?“
Pohladil mě po zádech.
„Hodně dobře.“
Zasmál jsem se a schoval mu úsměv do dalšího polibku.
Naklonil jsem hlavu na stranu a začal ho líbat na krku. Lehounce vzdychl a odvrátil hlavu, abych tam měl více prostoru. Každým polibkem jsem se posouval o něco níž. Na břiše jsem na chvilku přestal a zadíval se na Adama. Měl zavřené oči, mírně zakloněnou hlavu a pootevřená ústa. Ztěžka dýchal. Pohladil jsem ho po hrudníku, jen lehce, bříšky prstů. Pravou rukou jsem mu začal sundávat trenýrky. Adam najednou otevřel oči a zpříma se na mě podíval. Chvíli jsme se na sebe dívali. Pousmál jsem se na něj a lehce pokrčil rameny Chvilku jsem se na něj díval. Ležel přede mnou, nahý a… vzrušený. Nohu jsem mu posunul tak, abych měl dost prostoru na to, kleknout si mezi jeho nohy. Začal jsem s polibky pod pupíkem. Další tichý vzdech. Byl to zvuk, který mi dodal více odvahy pokračovat.
Když jsem se ústy dotkl jeho přirození, Adamovo tělo se propnulo jako luk. V duchu jsem se musel usmát, protože to byla reakce, po které jsem toužil.
Adam vzdychl, tentokrát hlasitěji a chytil mě rukou za temeno hlavy, prsty mi zajel do vlasů. Tentokrát jsem vzdychl já.
Jazykem jsem si začal hrát. Vzhlédl jsem a na Adamově výrazu jsem viděl, že tohle už moc dlouho nevydrží. Vzal jsem jeho penis do ruky a pokračoval i ústy. Netrvalo dlouho. Adam se snažil posadit a přerývavě mi řekl: „Já už to nevydržím!“
Měl pravdu. Najednou se celý roztřásl. Prsty, které měl zapletené v mých vlasech, se na okamžik sevřely a pak pomalu povolily.
Když se svalil zpět na záda, přitáhl si mě nahoru k sobě. Položil jsem si hlavu na jeho rameno a dlaň jsem nechal na jeho hrudníku. Cítil jsem, jak rychle dýchá a jak moc mu bije srdce.
Chvíli jsme jen tak leželi. Adam mě jednou rukou objímal kolem ramen a druhou mi pomalu přejížděl po zádech. Prsty jsem mu nepřítomně kreslil malé kroužky na hrudi a poslouchal, jak se jeho dech postupně uklidňuje.
Po chvíli mě políbil do vlasů. Přitiskl jsem se k němu o něco blíž a spokojeně zavřel oči.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ ozval se.
„Hm?“
„Ty to máš rád, viď?“
Zvedl jsem hlavu.
„Co?“
Adam se trochu pousmál.
„Když mi děláš dobře. Když vidíš, jak si to užívám.“
Cítil jsem, jak mi začínají hořet tváře.
Proboha. On se o tom chce vážně bavit.
„No… jo,“ zamumlal jsem.
„Hodně?“
Schoval jsem obličej do jeho ramene.
Adam se tiše zasmál.
„Eliasi, já se jen ptám.“
„Já vím.“
„Tak proč se schováváš?“
„Protože o tom mluvíš.“
Rozesmál se a políbil mě do vlasů.
„Aha. Takže dělat to můžeš, ale mluvit o tom ne?“
„Přesně.“
„Dobře. Beru na vědomí.“
Chvíli bylo ticho.
„Ale jo,“ dodal jsem nakonec tak potichu, že mě skoro nemohl slyšet. „Mám to fakt rád.“
Adam mě o něco pevněji objal.
„To jsem si všiml.“
„Adame!“
Znovu se rozesmál a já ho praštil polštářem.
Adam se ještě pořád smál, když jsem polštář odhodil na zem.
„Pustíme si něco?“ zeptal jsem se.
„Klidně.“
„Ale tentokrát vybírám já.“
„To zní jako výhrůžka.“
„Taky že je.“
Adam se zasmál a natáhl se pro ovladač, který ležel na konferenčním stolku. Podal mi ho a já začal procházet nabídku seriálů.
Nakonec jsme vybrali něco, co jsme oba už viděli. Ani jednomu z nás to nevadilo.
Adam se natáhl na gauč a já se uvelebil vedle něj. Přehodil přes nás deku a přitáhl si mě k sobě. Hlavu jsem si opřel o jeho rameno, jednu ruku mu položil přes břicho a spokojeně vydechl.
První díl jsme ještě docela sledovali. U druhého už Adam občas komentoval děj a já ho okřikoval, ať je zticha, protože přes něj nic neslyším.
Někdy během třetího dílu jsem přestal vnímat, co se na obrazovce děje. Adam mi pomalu přejížděl prsty po předloktí a já si pohrával s jeho druhou rukou. Občas jsem mu políbil klouby na prstech. Občas se ke mně sklonil on.
Bylo mi dobře.
Jen jsem si přál, aby to odpoledne trvalo o něco déle.
Když skončil další díl, Adam se podíval na hodiny.
Všiml jsem si toho.
„Už?“ zeptal jsem se.
Povzdechl si.
„Asi jo.“
Chvíli se ani jeden z nás nepohnul.
„Ještě pět minut?“ navrhl.
Usmál jsem se.
„Deset.“
„Patnáct.“
„Platí.“
Nakonec z toho bylo skoro dvacet.
Teprve potom Adam odhrnul deku a neochotně se posadil. Natáhl se pro tričko, které skončilo někde na zemi vedle gauče, a přetáhl si ho přes hlavu.
Já zatím vypnul televizi.
Bylo zvláštní sledovat, jak se obléká. Ještě před chvílí jsme leželi jeden druhému v náručí a teď si zapínal kalhoty a hledal ponožku, která se mu záhadně ztratila pod konferenčním stolkem.
Když byl oblečený, doprovodil jsem ho do předsíně.
Obul se, natáhl si bundu. Pak se ke mně otočil.
„Tak já půjdu.“
„Já vím.“
Přistoupil blíž a objal mě kolem pasu. Položil jsem mu ruce na ramena a nechal se přitáhnout. Políbil mě. Nebyla to žádná uspěchaná pusa na rozloučenou. Jen dlouhý, obyčejný polibek, při kterém jsem měl zavřené oči a vůbec se mi nechtělo odtáhnout.
Když jsme se nakonec pustili, Adam se na mě usmál.
„Napíšu ti.“
„Dobře.“
Ještě mě pohladil po tváři.
„Měj se, Eliasi.“
„Ty taky.“
Otevřel dveře, naposledy se na mě podíval a vyšel na chodbu.
Počkal jsem, až zmizí za rohem, a teprve potom zavřel.
Zůstal jsem stát v předsíni.
Byt byl tichý.
Vždycky jsem měl ticho rád. Po dlouhém dni v práci jsem se těšil, až přijdu domů, zavřu za sebou dveře a budu mít konečně klid. Nikdo po mně nic nebude chtít. Nikdo na mě nebude mluvit.
Jenže teď mi to ticho připadalo nějaké jiné.
Z obýváku jsem odnesl hrnky do kuchyně, složil deku a vrátil polštáře na jejich místa. Na gauči už nebylo poznat, že jsme na něm celé odpoledne leželi.
Až na jednu věc.
Adamovu vůni jsem z něj pořád cítil.
Chvíli jsem tam jen stál a pak jsem se vydal do kuchyně.
Postavil jsem vodu na čaj.
Zatímco se ohřívala, podíval jsem se z okna. Venku už byla tma. V protějším domě svítilo několik oken a na ulici pod nimi projelo auto.
Zalil jsem čaj, vzal hrnek do obou rukou a přešel do obýváku.
Usadil jsem se na široký parapet, opřel se zády o rám okna a přitáhl si kolena k tělu.
Za sklem se mezi mraky objevovalo pár hvězd.
Dřív jsem takhle sedával často. Díval jsem se na noční oblohu a užíval si, že jsem sám. Že nemusím nikam chodit, s nikým mluvit, na nikoho čekat.
Upil jsem čaje a zadíval se na jednu z hvězd.
Dneska bych byl radši, kdyby vedle mě někdo seděl.
Všiml sis něčeho?Notice anything?
Pokud se ti kapitola líbila, rádi si přečteme tvůj náhled. Napiš pár slov o tom, co se ti v ní nejvíc zastavilo.If you enjoyed the chapter, I’d love to hear your thoughts. Write a few lines about what stayed with you most.
Není potřeba psát recenzi. Pár vět stačí.No need to write a review. A few sentences are more than enough.
Sdílet názorShare your thoughts