XOLFCUT
Zpět Back

RománNovel

Pod kůžíUnder the Skin

XII.XII.

XII.

Probudil jsem se ještě dřív, než zazvonil budík.

Nejdřív jsem vůbec nechápal proč. Pak jsem ucítil, jak mě bolí za krkem, otevřel oči a podíval se na strop. Na televizi pořád svítila úvodní obrazovka filmu, který jsme včera večer nedokoukali, a za oknem bylo bílo. Přes noc napadlo tolik sněhu, že svět vypadal tišší než obvykle.

Vedle mě se Adam nepatrně pohnul.

Zamrkal, promnul si oči a několik vteřin jen zmateně koukal kolem sebe.

„Dobrý ráno,“ zamumlal chraplavě.

„Dobrý.“

Chvíli jsme oba mlčky seděli a snažili se rozhýbat ztuhlá záda. Gauč při každém našem pohybu tiše zapraskal a Adam se nakonec rozesmál.

„Myslím, že jsem přišel o levou půlku těla.“

„Já o krk.“

„Tak to jsme dopadli dobře.“

Přikývl jsem.

„Na to, že jsme spali na gauči.“

Adam se na něj podíval a úplně vážně pronesl:

„Příště pustíme kratší film.“

Nevydržel jsem to a rozesmál se.

„To asi nepomůže.“

Na okamžik se zamyslel.

„Tak...“

Koutky úst mu začaly cukat.

„...rozložíme gauč.“

Usmíval se tím svým nenápadným, skoro spikleneckým úsměvem, jako by právě řekl něco úplně samozřejmého.

Až po několika vteřinách mi došlo, co vlastně řekl.

Ne kdyby někdy bylo příště.

Prostě...

Příště.


Zatímco byl Adam v koupelně, postavil jsem vodu na kávu.

Když vyšel ven, už si zapínal hodinky a jednou rukou si hledal telefon.

„Kolik je?“

Podíval jsem se na hodiny.

„Za deset osm.“

Zarazil se.

„Sakra.“

Rychle si natáhl svetr, přehodil přes rameno bundu a vzal z kuchyňské linky hrnek.

„Promiň,“ usmál se trochu provinile. „Já dneska fakt nestíhám.“

Opatrně upil horkou kávu, okamžitě se trochu opařil a sykl mezi zuby.

„To bylo chytrý.“

Rozesmál jsem se.

„Nikdo tě nenutil pít vařící.“

„Já vím.“

Znovu se napil, tentokrát opatrněji.

„Ale potřebuju se probudit.“

Za pár vteřin byl hrnek prázdný.

Položil ho do dřezu a sáhl po bundě.

„Díky.“

„Za co?“

Na okamžik se zarazil.

„Za včera.“

Nevěděl jsem, co odpovědět.

Jen jsem se usmál.

Doprovodil jsem ho ke dveřím.

Oblékl si kabát, omotal šálu kolem krku a sáhl po klice.

Pak se ale zarazil. Otočil se, udělal dva kroky zpátky, krátce mě políbil na tvář a usmál se.

„Hezký den.“

Než jsem stihl odpovědět, byl pryč.

Stál jsem ještě chvíli ve dveřích a poslouchal, jak jeho kroky mizí na schodech.

Pak jsem je pomalu zavřel.

Byt byl najednou nezvykle tichý.

Zbytek dne utekl rychleji, než jsem čekal.

Ve škole jsem si dělal poznámky, které jsem po sobě sotva přečetl, a při cestě do práce jsem se několikrát přistihl, že se usmívám na úplně cizí lidi. Naštěstí si toho nikdo nevšiml. Nebo si to alespoň myslím.

Odpoledne jsem skončil o něco dřív než obvykle. Cestou domů jsem se zastavil v obchodě pro mléko, pečivo a pár drobností, které jsem potřeboval koupit už několik dní. Venku pořád mrzlo a sníh pod nohama tiše křupal, když jsem pomalu stoupal ke svému domu.

Po příchodu domů jsem odložil nákup, uvařil si čaj, otevřel notebook a přitáhl si k sobě hromádku knih.

Seminárka se sama nenapíše.

První půlhodina uběhla překvapivě rychle. Četl jsem články, dělal si poznámky a konečně měl pocit, že jsem se zase dokázal soustředit. Bylo zvláštní, jak obyčejně ten den plynul. Ještě včera večer jsem seděl s Adamem na gauči a dneska jsem znovu řešil citace, odstavce a termíny odevzdání.

Právě když jsem dopisoval poslední větu odstavce, ozval se zvonek.

Zarazil jsem se.

Nikdo ke mně nechodil.

Chvíli jsem jen seděl a přemýšlel, jestli jsem se nepřeslechl.

Pak zazvonil znovu.

Zvedl jsem se, přešel předsíní a otevřel dveře.

Na chodbě stál Adam.

Na rameni měl batoh, v jedné ruce držel notebook a druhou si právě sundával čepici.

Usmál se.

„Ahoj.“

Nevěřícně jsem na něj zamrkal.

„Co tady děláš?“

Pokrčil rameny, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě.

„Šel jsem kolem.“

Podíval jsem se na něj. Pak z okna na ulici. Bydlel na druhém konci města. Znovu jsem se podíval na něj.

Usmál jsem se.

„Lhaní ti moc nejde.“

Rozesmál se.

„To je možný.“

„Co tady děláš?“

Pokrčil rameny.

„Chtěl jsem tě vidět.“

Na okamžik se zarazil, jako by si až teď uvědomil, jak to vyznělo.

Pak se usmál.

„Tak jsem se stavil.“

Chvíli jsem na něj jen koukal.

„To je celý?“

„To je celý.“

Usmál jsem se.

Ustoupil jsem ode dveří.

„Tak pojď dál.“


„Jestli ti nebude vadit...“

Podíval jsem se na notebook.

„...potřebuju dodělat seminárku.“

„Tak dělej.“

„Vážně?“

„No jasně.“

Usmál se.

„Stejně jsem si vzal notebook.“

Překvapeně jsem se na něj podíval.

„Ty ses připravil.“

Pokrčil rameny.

„Trochu jsem doufal, že na mě nebudeš mít chvíli čas.“

Nechápavě jsem se na něj podíval.

Usmál se.

„Aspoň se přinutím taky něco udělat do školy.“

Rozesmál jsem se.

„To zní překvapivě zodpovědně.“

„Nenech se zmást.“

Vytáhl z batohu notebook, položil si ho na klín a pohodlně se opřel o opěradlo gauče.

„Tak pracuj.“

„Ty taky.“

„Ano, pane...“

Zakroutil jsem hlavou a posadil se ke stolu.

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli.

Bylo zvláštní, jak přirozené to bylo.

Já psal seminární práci, Adam občas něco vyťukal do notebooku, chvíli četl, pak zase psal. Nikdo z nás neměl potřebu mluvit. Občas jsem jen zaslechl tiché klepání do klávesnice nebo šustění papírů, když si otočil stránku v učebnici.

Jednou jsem se bezděčně otočil.

Adam seděl schoulený na gauči, soustředěně se mračil na monitor a konec propisky si opíral o spodní ret.

Usmál jsem se.

Vypadal, jako by právě řešil největší záhadu lidských dějin.

Ve skutečnosti nejspíš jen hledal vhodnou citaci.

Vrátil jsem se ke své práci.

Po chvíli jsem si uvědomil, že už delší dobu neslyším ani klávesnici.

Nevěnoval jsem tomu pozornost.

Teprve když jsem se znovu otočil, byl gauč prázdný.

Zarazil jsem se.

„Adame?“

Nikdo neodpověděl.

Napadlo mě, že si odskočil do koupelny, a znovu jsem sklopil oči k notebooku.

Jenže uběhlo několik dalších minut.

Pořád nikde.

Nakonec jsem si povzdechl, zavřel notebook a vstal od stolu.

„Adame?“

Tentokrát jsem zamířil rovnou do kuchyně.

V kuchyni se svítilo. Adam stál zády ke dveřím, lehce předkloněný nad linkou, a s naprostým soustředěním právě skládal na velký talíř plátky sýra vedle šunky. Vedle už ležela nakrájená paprika, okurka, rajčata a košík s pečivem. Všechno bylo připravené tak pečlivě, až jsem se musel usmát.

Chvíli jsem jen stál ve dveřích. Nevšiml si mě. Natáhl se po druhém talíři, o krok ustoupil a zamyšleně si celé své dílo prohlédl, jako by přemýšlel, jestli něco nechybí.

Neudržel jsem se. „Co děláš?“ Lekl se tak, že sebou trhl.

Pak se otočil. „Ty jo...“ Položil si ruku na hruď.

„Mohl bys příště trochu dupat.“

Rozesmál jsem se. „Promiň.“

Podíval jsem se na připravené talíře. Na pečivo. Na zeleninu. Na to, jak všechno pečlivě nachystal. Nezmohl jsem se na jediné slovo. Adam si mého pohledu všiml.

Pomalu ke mně přešel.

Krátce mě políbil na tvář. „Máš hlad?“

Chtěl jsem něco říct. Cokoliv. Místo toho jsem jen přikývl.

Usmál se. „Tak já si jen odskočím.“ Kývl směrem ke koupelně. „A můžeme jíst.“

Než jsem se vzpamatoval, zmizel v koupelně.

Zůstal jsem stát uprostřed kuchyně. Pak jsem se podíval na stůl. Vzpomněl jsem si, kolikrát jsem jedl ve stoje nad dřezem jen proto, že se mi nechtělo chystat nic pořádného. Kolikrát jsem si řekl, že na tom stejně nezáleží. A teď někdo věnoval deset minut tomu, aby mi nakrájel rajče. Jen proto, že měl pocit, že bych mohl mít hlad.

Pomalu jsem vzal oba talíře do rukou a odnesl je do obýváku. Položil jsem je na konferenční stolek. Pak jsem zůstal stát. Pohled mi sklouzl na gauč.

Na ten samý gauč, na kterém jsme se ráno probudili. Ani nevím proč. Prostě jsem k němu došel. Jednou rukou jsem chytil opěradlo. A úplně bez přemýšlení ho začal rozkládat. Teprve když se ozvalo tiché cvaknutí mechanismu, zarazil jsem se. Podíval jsem se na své ruce. A došlo mi, co právě dělám.

V tu chvíli se Adam objevil ve dveřích.

Na okamžik se zastavil.

Pohledem přejel rozložený gauč.

Pak se podíval na mě.

Stál jsem vedle něj a připadal si, jako bych byl přistižený při něčem, co jsem vlastně ani neudělal schválně.

Několik vteřin jsme na sebe jen mlčky koukali.

Pak se Adam usmál.

Ne tím pobaveným úsměvem.

Tím klidným.

Udělal ke mně několik kroků.

Krátce mě políbil na tvář.

Pak kývl směrem ke stolku.

„Víno?“

Adam nečekal na odpověď. Jen se otočil, zmizel v kuchyni a za okamžik se vrátil se dvěma skleničkami, lahví vína a vývrtkou.

Všechno položil na konferenční stolek, nalil nám oběma a pohodlně se posadil na koberec zády opřený o rozložený gauč.

Vzhlédl ke mně.

„Pustíš nám k tomu nějaký film?“

Teprve tehdy jsem se probral.

„J-j-jasně.“

Natáhl jsem se po ovladači.

Ani jsem nepřemýšlel.

Prsty samy našly známou ikonku.

Po několika vteřinách se na obrazovce objevily první záběry.

Adam se podíval na televizi.

Pak na mě.

Pomalu zvedl jedno obočí.

„Je ti jasné...“

Na okamžik se odmlčel.

„...že dneska už se neučíme?“

Podíval jsem se na obrazovku. Až teď mi došlo, co jsem vlastně pustil.

Rozesmál jsem se.

Pamatoval si to.

Na obrazovce mezitím pokračoval film.

Tentokrát jsme ho ale opravdu sledovali.

Občas jsme se oba zasmáli stejné scéně, občas některý z nás utrousil krátkou poznámku, která druhého rozesmála ještě víc než samotný film. Víno pomalu ubývalo, talíře zůstaly po chvíli prázdné a já si najednou uvědomil, že už vůbec nepřemýšlím nad tím, kolik je hodin.

Bylo mi dobře.

A poprvé po hodně dlouhé době jsem neměl potřebu přemýšlet proč.

Když se na obrazovce objevily závěrečné titulky, Adam se protáhl a sáhl po prázdné skleničce.

„Tak tohle dopadlo přesně podle plánu.“

Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Jakýho plánu?“

Usmál se.

„Neudělali jsme vůbec nic do školy.“

Rozesmál jsem se.

„To byla tvoje vina.“

„Já vím.“

Řekl to s takovým klidem, až jsem musel zakroutit hlavou.

Pak se podíval na hodiny.

Úsměv mu na okamžik zmizel.

„Měl bych jet.“

Přikývl jsem.

„Jo.“

To jediné slovo mě překvapilo. Ve skutečnosti jsem chtěl říct něco úplně jiného. Že ještě není pozdě. Že venku stejně sněží. Že může zůstat. Jenže žádná z těch vět se nedostala ven.

Adam se zvedl a bez přemýšlení odnesl prázdné skleničky do kuchyně. Když se vrátil, přehodil si přes rameno batoh a oblékl bundu.

Doprovodil jsem ho ke dveřím.

Obul se.

Na okamžik jsme se na sebe jen podívali.

Pak se ke mně naklonil.

Krátce mě políbil.

Tentokrát na rty.

„Dobrou.“

„Dobrou.“

Usmál se.

Otevřel dveře.

A odešel.

Stál jsem ještě chvíli ve dveřích a poslouchal, jak jeho kroky pomalu mizí po schodech.

Pak jsem je zavřel.

Vrátil jsem se do obýváku.

Rozložený gauč zůstal přesně tak, jak jsme ho nechali.

Dlouho jsem se na něj jen díval.

Pak jsem si na jeho okraj pomalu sedl.

Nechtělo se mi ho skládat.

XII.

I woke up before the alarm went off.

At first I had no idea why. Then I felt the ache in my neck, opened my eyes, and looked at the ceiling. The opening screen of the film we had not finished the night before was still glowing on the television, and everything outside the window was white. So much snow had fallen overnight that the world seemed quieter than usual.

Adam shifted slightly beside me.

He blinked, rubbed his eyes, and for several seconds simply stared around in confusion.

“Morning,” he mumbled hoarsely.

“Morning.”

For a while we sat in silence, trying to loosen our stiff backs. The couch creaked softly whenever either of us moved, and Adam eventually started laughing.

“I think I’ve lost the left half of my body.”

“I’ve lost my neck.”

“Then we got off lightly.”

I nodded.

“Considering we slept on a couch.”

Adam looked at it and said, completely seriously:

“Next time we’ll put on a shorter film.”

I could not help laughing.

“That probably won’t help.”

He thought for a moment.

“Then...”

The corners of his mouth began to twitch.

“...we’ll unfold the couch.”

He was smiling that subtle, almost conspiratorial smile of his, as if he had just said something perfectly obvious.

It took me several seconds to understand what he had actually said.

Not if there is ever a next time.

Simply...

Next time.


While Adam was in the bathroom, I put the kettle on for coffee.

When he came out, he was fastening his watch and looking for his phone with one hand.

“What time is it?”

I looked at the clock.

“Ten to eight.”

He froze.

“Damn.”

He quickly pulled on a sweater, slung his coat over one shoulder, and picked up a mug from the kitchen counter.

“Sorry,” he said with a slightly guilty smile. “I’m really running late today.”

He took a careful sip of the hot coffee, immediately scalded himself a little, and hissed through his teeth.

“That was clever.”

I laughed.

“No one made you drink it boiling hot.”

“I know.”

He took another sip, more carefully this time.

“But I need to wake up.”

A few seconds later, the mug was empty.

He put it in the sink and reached for his coat.

“Thanks.”

“For what?”

He paused.

“For yesterday.”

I did not know what to say.

I just smiled.

I walked him to the door.

He put on his coat, wrapped a scarf around his neck, and reached for the handle.

Then he stopped. He turned around, took two steps back, kissed me briefly on the cheek, and smiled.

“Have a nice day.”

Before I could answer, he was gone.

I stood in the doorway for a while, listening as his footsteps faded on the stairs.

Then I slowly closed the door.

The apartment suddenly felt unusually quiet.

The rest of the day passed more quickly than I expected.

At school I took notes I could barely read afterward, and on my way to work I caught myself smiling at complete strangers several times. Luckily, no one noticed. Or at least I think no one did.

I finished a little earlier than usual that afternoon. On the way home I stopped at the shop for milk, bread, and a few small things I had needed to buy for several days. It was still freezing outside, and the snow crunched softly under my feet as I slowly made my way up to my building.

When I got home, I put away the groceries, made myself tea, opened my laptop, and pulled a stack of books toward me.

The term paper was not going to write itself.

The first half hour passed surprisingly quickly. I read articles, took notes, and finally felt as if I could concentrate again. It was strange how ordinary the day had been. Just the night before I had been sitting on the couch with Adam, and now I was dealing with citations, paragraphs, and deadlines all over again.

Just as I was finishing the last sentence of a paragraph, the doorbell rang.

I stopped.

No one ever came to see me.

For a while I just sat there, wondering whether I had imagined it.

Then the bell rang again.

I got up, crossed the hall, and opened the door.

Adam was standing in the corridor.

He had a backpack over one shoulder, a laptop in one hand, and was just taking off his hat with the other.

He smiled.

“Hi.”

I blinked at him in disbelief.

“What are you doing here?”

He shrugged, as if it were the most ordinary thing in the world.

“I was passing by.”

I looked at him. Then out the window at the street. He lived on the other side of town. I looked back at him.

I smiled.

“You’re not very good at lying.”

He laughed.

“That’s possible.”

“What are you doing here?”

He shrugged.

“I wanted to see you.”

He paused, as if only now realizing how that sounded.

Then he smiled.

“So I stopped by.”

I just looked at him for a moment.

“That’s it?”

“That’s it.”

I smiled.

I stepped away from the door.

“Come in.”


“If you don’t mind...”

I glanced at the laptop.

“...I need to finish my term paper.”

“Then get to work.”

“Really?”

“Of course.”

He smiled.

“I brought my laptop too.”

I looked at him in surprise.

“You came prepared.”

He shrugged.

“I was kind of hoping you wouldn’t have time for me for a while.”

I looked at him, confused.

He smiled.

“That way I’ll force myself to do some schoolwork too.”

I laughed.

“That sounds surprisingly responsible.”

“Don’t let it fool you.”

He took his laptop out of his backpack, set it on his lap, and leaned comfortably against the back of the couch.

“Now work.”

“You too.”

“Yes, sir...”

I shook my head and sat down at the table.

I do not know how long we sat there.

It was strange how natural it felt.

I wrote my term paper while Adam occasionally typed something on his laptop, read for a while, and then wrote again. Neither of us felt the need to talk. Sometimes I could only hear the quiet tapping of the keyboard or the rustle of papers as he turned a page in his textbook.

Once, I turned around without thinking.

Adam was curled up on the couch, frowning at the screen in concentration, the end of his pen resting against his lower lip.

I smiled.

He looked as if he were solving the greatest mystery in human history.

In reality, he was probably just looking for a suitable citation.

I returned to my work.

After a while I realized I had not heard the keyboard for some time.

I paid no attention to it.

Only when I turned around again did I see that the couch was empty.

I stopped.

“Adam?”

No one answered.

I assumed he had gone to the bathroom and lowered my eyes to the laptop again.

But several more minutes passed.

Still nothing.

Finally I sighed, closed the laptop, and got up from the table.

“Adam?”

This time I headed straight for the kitchen.

The kitchen light was on. Adam stood with his back to the door, leaning slightly over the counter, carefully arranging slices of cheese beside the ham on a large plate. Sliced pepper, cucumber, tomatoes, and a basket of bread were already waiting beside it. Everything had been prepared so carefully that I had to smile.

I stood in the doorway for a moment. He did not notice me. He reached for the second plate, took a step back, and studied his work thoughtfully, as if wondering whether anything was missing.

I could not help myself. “What are you doing?” He startled so badly that he jumped.

Then he turned around. “Whoa...” He put a hand over his chest.

“Could you stomp a little next time?”

I laughed. “Sorry.”

I looked at the prepared plates. The bread. The vegetables. The care he had put into everything. I could not manage a single word. Adam noticed my expression.

He slowly walked over to me.

He kissed me briefly on the cheek. “Are you hungry?”

I wanted to say something. Anything. Instead, I just nodded.

He smiled. “I’ll just go to the bathroom.” He nodded toward the hall. “Then we can eat.”

Before I could collect myself, he disappeared into the bathroom.

I remained standing in the middle of the kitchen. Then I looked at the table. I remembered how many times I had eaten standing over the sink simply because I could not be bothered to prepare anything proper. How many times I had told myself it did not really matter. And now someone had spent ten minutes slicing a tomato for me. Just because he thought I might be hungry.

I slowly picked up both plates and carried them into the living room. I set them on the coffee table. Then I just stood there. My gaze drifted to the couch.

The same couch where we had woken up that morning. I do not even know why. I simply walked over to it. I caught hold of the back with one hand. Without thinking, I began unfolding it. I stopped only when I heard the mechanism click softly. I looked at my hands. And realized what I was doing.

That was when Adam appeared in the doorway.

He stopped for a moment.

His eyes moved over the unfolded couch.

Then he looked at me.

I stood beside it, feeling as if I had been caught doing something I had not even meant to do.

For several seconds we simply looked at each other in silence.

Then Adam smiled.

Not his amused smile.

The calm one.

He took a few steps toward me.

He kissed me briefly on the cheek.

Then he nodded toward the table.

“Wine?”

Adam did not wait for an answer. He simply turned, disappeared into the kitchen, and returned a moment later with two glasses, a bottle of wine, and a corkscrew.

He set everything on the coffee table, poured for both of us, and sat comfortably on the floor with his back against the unfolded couch.

He looked up at me.

“Will you put on a film for us?”

Only then did I come back to myself.

“Y-y-yeah.”

I reached for the remote.

I did not even think.

My fingers found the familiar icon on their own.

After a few seconds, the first shots appeared on the screen.

Adam looked at the television.

Then at me.

He slowly raised one eyebrow.

“You do realize...”

He paused for a moment.

“...that we’re not studying anymore today?”

I looked at the screen. Only then did I realize what I had put on.

I laughed.

He remembered.

The film continued playing on the screen.

This time, we really watched it.

Sometimes we laughed at the same scene, sometimes one of us made a brief remark that made the other laugh even harder than the film itself. The wine slowly disappeared, the plates were empty before long, and I suddenly realized that I was no longer thinking about what time it was.

I felt good.

And for the first time in a very long while, I did not feel the need to wonder why.

When the end credits appeared, Adam stretched and reached for his empty glass.

“That went exactly according to plan.”

I looked at him in confusion.

“What plan?”

He smiled.

“We did absolutely nothing for school.”

I laughed.

“That was your fault.”

“I know.”

He said it so calmly that I had to shake my head.

Then he looked at the clock.

His smile disappeared for a moment.

“I should go.”

I nodded.

“Yeah.”

That one word surprised me. In reality, I wanted to say something completely different. That it was not late yet. That it was snowing outside anyway. That he could stay. But none of those sentences made it out.

Adam got up and carried the empty glasses into the kitchen without thinking. When he returned, he slung his backpack over his shoulder and put on his coat.

I walked him to the door.

He put on his shoes.

For a moment we simply looked at each other.

Then he leaned toward me.

He kissed me briefly.

This time on the lips.

“Good night.”

“Good night.”

He smiled.

He opened the door.

And left.

I stood in the doorway for a while, listening as his footsteps slowly faded down the stairs.

Then I closed the door.

I went back to the living room.

The unfolded couch remained exactly as we had left it.

I stared at it for a long time.

Then I slowly sat down on its edge.

I did not want to fold it back up.

Všiml sis něčeho?Notice anything?

Pokud se ti kapitola líbila, rádi si přečteme tvůj náhled. Napiš pár slov o tom, co se ti v ní nejvíc zastavilo.If you liked the chapter, I’d love to hear your thoughts. Write a few lines about what stayed with you most.

Není potřeba psát recenzi. Pár vět stačí.No need to write a review. A few sentences are more than enough.

Sdílet názorShare your thoughts